anglický astronom, cestovatel a pozorovatel komet
První astronomické objevy
Na Queen´s College si Edmond s sebou přinesl několik astronomických přístrojů, se kterými se mu podařil první objev – nesrovnalost v pohybu Jupiteru a Saturnu. 10. března 1675 o tom napsal Flamsteedovi dopis, ve kterém ho upozornil na chyby v jeho tabulkách poloh Jupitera a Saturnu. Na vysvětlení této nesrovnalosti byla až později v letech 1748 a 1752 vypsaná vysoká finanční odměna.
Flamsteed zase pomohl Halleymu s publikací prvního vědeckého spisu, který se v roce 1676 dostal na stránky jediného vědeckého časopisu Philosophical Transaction pod názvem Přímá a geometrická metoda zjištění afélia, výstředností a proporcí primárních planet, aniž by se předpokládala rovnost úhlového pohybu. Navrhl tu přesnější metodu výpočtu drah planet. Mimo to si jako cvičení během studia sestavil matematické postupy zpřesňující výpočet zatmění Slunce. 10. července 1676 nastoupil v Greenwich jako Flamsteedův asistent.
Na ostrově Svaté Heleny
Roku 1676 odjel na lodi Unita na ostrov Svaté Heleny (leží v Atlantickém oceánu mezi Jižní Amerikou a Afrikou), kde zřídil observatoř na pozorování jižní oblohy. Protože viděl i část severní oblohy, mohl propojit pozorování již známých s pozorováními novými. Během ročního pobytu pozoroval i přechod Merkuru přes Slunce a navrhl metodu, jak určit vzdálenost Země od Slunce.
Během dne se věnoval pozorování sépií a měření slanosti moře, z čehož chtěl určit stáří Země. Vyšlo mu víc než biblických 6000 let, a proto není divu, že se dostal do sporu s církví, která později bránila v jeho jmenování profesorem. Během zatažených a bouřlivých dnů zkoumal monzuny a pasáty. Jako jejich příčinu označil nerovnoměrné ohřívání atmosféry. Záliba ve zkoumání podmořského života ho přivedla k sestrojení potápěčského zvonu, do kterého se vešly 3 osoby a mohly se potopit do hloubky 18 metrů.
Po návratu, v roce 1679, společně s Flamsteedem publikoval katalog hvězd Catalogus Stellarum Australium, který obsahuje 341 hvězd.
Práce v Royal Society
V roce 1678 byl na základě výsledků expedice zvolen za člena Royal Society, i když neměl ani bakalářskou zkoušku. Pomohla mu přímluva samotného krále Karla II., po kterém pojmenoval jedno jižní souhvězdí – Karlův dub (Robur Carolinum). Proto od Queen´s College získal titul Master of Arts.
Jeho prvním úkolem v roli člena Royal Society bylo v roce 1679 posoudit spor mezi Robertem Hookem a Johnem Flamsteedem na jedné straně a polským astronomem Johannem Heveliem v Gdaňsku na straně druhé. Předmětem sporu byla přesnost pozorování dalekohledem a prostým okem. Hevelius tvrdil, že spojení oka a měřícího přístroje je daleko přesnější než použití dalekohledu a měřícího přístroje. Halley vše diplomaticky urovnal, deset dní s Heveliem v Gdaňsku pozoroval a musel uznat, že jeho pozorovací schopnosti jsou vynikající a že druhou stranu zatím převyšuje jen díky vadám čoček.
V roce 1685 byl Halley jmenován sekretářem Royal Society. Jeho úkolem bylo pročítat veškerou odbornou korespondenci z oblasti medicíny, geografie, botaniky, fyziky, astronomie apod., která měla být uveřejněna v Philosophical Transaction.
Halley a Newton
V Royal Society se Halley setkal i s Isaacem Newtonem. Přiměl váhavého Isaaca k sepsání Principií. Podpořil ho morálně, finančně i jako editor. Royal Society neměla Principie v edičním plánu, proto jejich vydání sám financoval. Jako jediný měl před Newtonem privilegium v používání neslušných slov.
Komety
V roce 1680 začal Halley s pozorováním komet. Během plavby La Manchským kanálem se na obloze objevila jedna velmi jasná kometa. V Paříži pak o ní diskutoval s astronomem Giovannim Cassinim, který se domníval, že je to stejná kometa, kterou pozoroval v roce 1577. V té chvíli ho problém nikterak nezaujal.
Až kolem roku 1698 zpracovával statistiky z pozorování komet. Měl záznamy z let 1337 až 1698 o 24 kometách a snažil se zrekonstruovat pomocí výpočtů jejich dráhy. Když měl výpočty sepsané na jednom papíře, padly mu do oka komety z let 1531, 1607 a 1682, mezi kterými byl interval 75 (resp. 76 let), shodovaly se ve sklonu dráhy k ekliptice, vzdálenosti od Slunce v perihelu i v průsečících dráhy s rovinou ekliptiky. Podle výpočtů předpověděl její návrat na rok 1758, kdy ji už nemohl pozorovat. Poprvé kometu při dalším návratu pozoroval německý sedlák J. G. Palitzsch na Štědrý den roku 1758.
Námořní kapitán
V roce 1683 vydal Halley spis Teorie změn magnetického kompasu, ve kterém se zabýval zemským magnetismem. Snad proto byl v roce 1698 králem Williamem II. zvolen kapitánem lodi Paramore Pink, která měla za úkol zkoumat zemský magnetismus a jeho anomálie na moři a po připlutí do Nového světa upřesnit polohy osad.
Posádka se během plavby kolem Kanárských ostrovů vzbouřila, protože považovala kapitána za neschopného velení lodi. Nebyl by to dobrodruh Halley, aby posádku nevyměnil a nevydal se na novou plavbu. Z úspěšné plavby vydal zprávu Nové a správné mapy znázorňující úchylky kompasu na západních a jižních oceánech, které byly 1700 pozorovány z královského příkazu.
Během plavby měřil magnetickou deklinaci, kterou vysvětlil rozdílnou rotací zemského jádra a pláště. Halley si představoval Zemi jako dutou kouli, která obsahuje tři soustředné skořápky, uvnitř kterých leží jádro. Každá skořápka rotuje různou rychlostí a má dva různé magnetické póly. Vnitřní atmosféra skořápek prý svítí a únik světla polárním otvorem způsobuje polární záři.
Pro své diplomatické schopnosti byl pověřen dalšími úkoly v rozvoji mořeplavby, mapování apod. Dokonce se setkával i s Petrem Velikým, když mu dělal průvodce při jeho první cestě do Anglie. Zasvětil ho nejen do tajů astronomie a námořní navigace, ale i do nočního života v Londýně. Prý při jednom obzvlášť bujarém večírku snědli hostiteli všechno, co jim mohl nabídnout a dokonce mu rozbili i všechen nábytek.
Halley a Flamsteed
V roce 1691 byl Halley v Oxfordu navržen na pozici profesora astronomie, ale anglikánská církev a John Flamsteed byli proti. To byl konec jejich přátelství. Poslední kapkou byla kritika Halleyiho spisu o přílivu a odlivu, kterou Flamsteed napsal. Ani Newtonovi se nepodařilo oba rozhádané astronomy usmířit.
Vina při krachu přátelství Flamsteeda a Halleyeho však nebyla jen na Flamsteedovi, svou zásluhu měl i Halley. Flamsteed nechtěl vydat již téměř sepsané dílo Historia Coelestis Britannica, které obsahovalo mapu severní oblohy s 3000 hvězdami. Roku 1711 dokonce i královna Anna nařídila, aby dílo královského astronoma bylo vydáno. Halley proto nečekal na Flamsteedův souhlas a spis roku 1712 vydal. Rozčilený Flamsteed považoval knihu za svůj osobní majetek, a proto skoupil co nejvíce exemplářů a spálil je.
Během těchto sporů Flamsteed roku 1719 zemřel a do Greenwichské observatoře v roce 1720 nastoupil Edmond Halley. Čekalo ho nepříjemné překvapení. Vdova po Flamsteedovi nechala odstěhovat všechny přístoje. Halley byl muž činu, a tak dlouhých 13 let pozoroval Měsíc pomocí jakési hodinové ručičky, která mu umožňovala určit polohu na zemi. Jeho postupy se používaly až do roku 1760, kdy si námořníci sebou začali brát chronometr s časem známého poledníku. V této době, v téměř 65 letech, si našel nový zájem. Začal studovat 18letý sluneční cyklus.
Edmond Halley na portrétu z roku 1720.
Zdroj: National Portrait Gallery, London Autor: Isaac Whood. Under Creative Commons.
Rodina
Edmond Halley pracoval krátkou dobu jako mincminstr v Chesteru a od roku 1704 byl profesorem geometrie v Oxfordu. V zahajovací profesorské přednášce se věnoval antickým matematikům. Jak by ne, vždyť překladem jejich děl se cvičil ve všech matematických disciplínách. Přeložil Apolloniův spis O kuželosečkách a nejen to, doplnil i chybějící části.
V roce 1684 se Halley oženil s Mary Tookeovou, se kterou měl děti Kateřinu, Margaritu a Edmonda, o kterých ale nejsou žádné zprávy. Edmond Halley je pohřben v jihovýchodním Londýně, v kostele sv. Markéty v Lee. Na hrob mu dcery nechaly vytesat tento epitaf:
„Pod tímto mramorovým náhrobkem odpočívá v míru se svou milovanou ženou Edmond Halley, nepochybně největší astronom své doby. Čtenář, který chce pochopit vynikající nadání tohoto velkého muže, ať se obrátí k jeho spisům. Jsou v nich objasněny a podány všechny vědy nejkrásnějším a nejpochopitelnějším způsobem. Pokud byl živ, byl vysoce vážen svými krajany, a vděčnost žádá, aby jeho památku respektovalo potomstvo. Na památku svých drahých rodičů postavily tento pomník roku 1742 jejich oddané dcery.“
Zdroj: www.europeana.eu. Public domain.
Použité zdroje
[1] JÁCHIM, F. Astronomický příběh Edmonda Halleye. Rozhledy matematicko–fyzikální, 2005, roč. 80, č. 4, s. 33–38. ISSN 0035–9343.
[2] JÁCHIM, F. Edmond Halley (1656–1742). Československý časopis pro fyziku, 2006, č. 3, svazek 56, s. 166–174. ISSN 0009–0700.
[3] JÁCHIM, F. Pestrý život Edmonda Halleye (1856–1742). Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, říjen 2006, roč. 16, č. 2, s. 121–124. ISSN 1210–1761.
[4] JÁCHIM, F. Životní příběh Edmonda Halleye (1656–1742). Rozhledy matematicko–fyzikální, roč. 80, č. 3, s. 33–38. ISSN 0035–9343.
[5] ŠTOLL, I. Historky o slavných fyzicích a matematicích. 1. vydání. Praha: Prométheus, 2005. ISBN 80–7196–309–7.
[6] ZAMAROVSKÝ, P. Proč je v noci tma? Příběh paradoxu temného nebe. 2. vydání. Praha: AGA, 2011. ISBN 978–80–904582–1–5.
[7] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, pátý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.