Teorie
Skafandr je navržen tak, aby udržel člověka v pohodlí a v izolaci od okolního nevlídného prostředí (nízké teploty, tlaku, částečně i před okolní radiací). Skafandr se používá při jakémkoli výstupu do kosmického prostoru nebo třeba k procházkám po Měsíci. Jednotlivé typy skafandrů jsou velmi rozdílné v závislosti na druhu použití. Obecně se skládá z ochrany těla, rukavic, bot, speciální helmy, která umožňuje vidět okolí a udržovat vlastní příznivou atmosféru a jednotky, která tuto atmosféru generuje. Každý skafandr musí zajišťovat uvnitř vhodný tlak, pohyblivost, teplotní regulaci a možnost dýchat.
Největší nevýhodou dnešních skafandrů je obtížná pohyblivost. Astronauti musí proto podstupovat dlouhodobý trénink, při kterém se naučí pohybovat se ve svém rozměrném a neohrabaném ochranném obleku. Astronauté používají dva druhy skafandru. První, který se používá častěji, je lehčí. Jde o letový skafandr, v němž je astronaut oblečen při startu, při přistání nebo při nouzové situaci. V podání NASA mají oranžovou barvu – proto, aby se daly dobře najít, když posádku po přistání hledají záchranné týmy. Jeho důležitou součástí je batoh. Ten obsahuje padák, nafukovací člun a rádiový maják. Američtí astronauti přistávají nejčastěji na moři – proto je u skafandru a jeho doplňků kladen takový důraz na přežití na vodě. Kromě toho letový skafandr udržuje dostatečný tlak, když dojde k úniku atmosféry z kosmické lodě. Samotný oblek váží 12,7 kilogramu, ale když se k němu přidají další doplňky, stoupne jeho hmotnost o dalších 29 kilogramů.
Rusové používají podobný typ skafandru, ale v bílé barvě. Je o něco lehčí (váží jen 10 kilogramů). Bílá barva nemá žádný oficiální smysl. Občas se v populární literatuře píše o tom, že slouží jako maskování před ledními medvědy. Ruské kosmické lodě totiž přistávají nikoliv do moře, ale do tundry; a zejména v minulosti to trvalo několik hodin, než se k posádce dostali záchranáři. Ze stejného důvodu je na palubě ruských raket i pistole.
Druhým typem skafandru jsou těžké obleky pro kosmické vycházky označované EVA. Vycházkové skafandry slouží k výstupům do vesmíru. Pod skafandr si astronaut bere také jednotku MAG – neboli Maximum Absorbency Garment. Je to v podstatě velmi sofistikovaná plenka. Skafandr udrží astronauta v kosmickém prostoru naživu asi 8,5 hodiny a váží 145 kilogramů.
I Rusové vyvinuli těžký skafandr pro vycházky do vesmíru. První verze byla určena pro historicky první výstup člověka do vesmíru, který se uskutečnil v roce 1965. Později byly určeny pro kosmonauty pracující na sovětské stanici Saljut a dnes i na ISS. Od té doby bylo vyvinuto několik modelů – ty nejlehčí byly určené pro plánovanou ruskou procházku na Měsíci a vážily kolem 50 kilogramů, ty nejtěžší slouží pro manuální práci na vnější straně vesmírné stanice a váží až 120 kilogramů. Oproti americkým skafandrům má ruský Orlan menší operační dobu, maximum je 7 hodin. Jeho výhodou je, že se dá rychle obléci. Zatímco astronautovi trvá asi hodinu, než se nasouká do amerického skafandru, kosmonaut to díky zadnímu vchodu zvládne za pouhých 5 minut.
Čína pro vesmírnou misi Shenzhou 5 odkoupila několik starších ruských skafandrů a vylepšila je pro vlastní účely. Na svém vlastní skafandru pracují i japonští vědci ve spolupráci s USA.
Skafandry se nepoužívají jen při výstupu do kosmického prostoru. Kanadská firma Nuytco vyvinula speciální přetlakový skafandr určený k potápění až do hloubek 300 m, kde potápěč díky cirkulaci a zásobě kyslíku může pracovat po dobu několika hodin. Ve skafandru se udržuje atmosférický tlak, takže pro potápěče odpadá nutnost dekomprese. Skafandr váží okolo 240 kg.
Skafandr Exosuit.
Zdroj: www.nuytco.com.