nizozemský matematik a geodet
Willebrord Snellius se narodil v rodině profesora matematiky na leidenské univerzitě Snela van Royen. Nejprve začal studovat práva, ale vlivem otce, Simona Stevina a Ludolfa van Ceulena se začal věnovat matematice. V roce 1600 odjel na studia do zahraničí, přes Würzburg do Prahy k Tychu Brahe a Johannu Keplerovi, pak do Paříže, Švýcarska apod. Po návratu se oženil, měl 18 dětí, z nichž pouze 3 dospěly.
Willebrord Snellius.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Do latiny přeložil díla svých krajanů Simona Stevina a Ludolfa van Ceulena a tím je zpřístupnil širšímu vědeckému světu. V roce 1608 vydal svou vlastní verzi Apolloniova spisu Kuželosečky pod názvem Apollonius batavus (Batavia – lat. Nizozemí). V roce 1613 získal po otci profesuru matematiky, astronomie a optiky na Leidenské univerzitě. O dva roky později prováděl rozsáhlé geodetické práce, při nichž použil triangulační síť tak důsledně a novátorsky, že dostal přívlastek otec triangulace. Jeho metoda spočívá v tom, že stačí změřit síť na sebe navazujících trojúhelníků a potřebnou vzdálenost určit výpočtem. V terénu se změřila jen jediná vzdálenost (základna) a využitím vyvýšených orientačních bodů v krajině se vytyčila triangulační síť – řada navazujících trojúhelníků. Změřením vnitřních úhlů se podařilo tyto trojúhelníky jednoznačně určit. Snellius provedl triangulační měření v Leidenu v letech 1615 a 1622. Za počátek triangulační sítě zvolil svůj dům v Leidenu, kde měl pozorovatelnu, dalšími body sítě byly věže v různých městech. Na základě triangulační sítě počítal i délku zemského poledníku, na jehož základě byla stanovena délka jednoho metru (jako desetimilionté části kvadrantu zemského poledníku). Výsledky publikoval ve spisu Eratosthenes batavus z roku 1617.
Velmi důkladně ovládal trigonometrii. Při určování polohy svého domu vůči třem leidenským věžím vyřešil geodetickou úlohu „protínání vzad“, kratším způsobem než Ludolf přepočítal 35 míst čísla π v díle Cyclometricus z roku 1621, v díle Typhys batavus z roku 1624 se zabýval sférickou trigonometrií.
Na základě velkého počtu experimentů a studia spisů (např. Johanna Keplera) dospěl kolem roku 1621 k objevu zákona lomu světelných paprsků. Snellova předčasná smrt zabránila uveřejnit spis se zákonem lomu. Např. Christian Huygens o existenci zákona věděl, protože se o něm zmiňuje v díle Optika. Rukopis se pak i ztratil, a tak je prvenství někdy připisováno René Descartovi z roku 1637.
Použité zdroje
[1] JÁCHIM, F. Snellius a jeho vztah k zákonu lomu světla a k měření Země. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, leden 2007, roč. 16, č. 5, s. 312–315. ISSN 1210–1761.
[2] LENARD, P. Velcí přírodozpytci. Přeložil F. X. Lánský. 2. české vydání. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1943.
[3] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, čtvrtý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.
