Důležitou úlohu hrála pravidelná tělesa ve filozofii starých Řeků, kteří se inspirovali pravděpodobně v přírodě. Všech pět platónských těles má vzor v některém z běžných minerálů. Pojem krystal pochází ze slova kristallos, kterým Řekové označovali kus ledu. V písemné formě je první zmínka v Homérových eposech Ílias a Odysseia. Další minerál, který tímto slovem označovali byl oxid křemičitý, který až do konce 17. století nesl označení krystal, v češtině křišťál. Z terminologie Pythagora z Rhégia pochází i symetrie, která označuje základní vlastnost krystalické látky. První písemná zmínka o krystalizaci je v Plíniově knize Historia naturalis, kde se píše o krystalizaci mnohých solí.
Johannes Kepler.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Pavel Trnka. Under Creative Commons.
Dlouho si učenci vysvětlovali původ krystalů tak, že vznikají z čisté vody, která tuhne silou božího ohně. Tyto teorie vydržely až do 17. století, kdy začala vznikat věda zabývající se stavbou a růstem krystalů – krystalografie. V této době byly objeveny zákonitosti vzájemné polohy ploch omezujících krystaly a dvojlom světla v islandském vápenci. Johanes Kepler v roce 1611 pozoroval krystalické útvary sněhu a předpokládal, že jsou tvořeny elementárními kulovými útvary. Původně se krystalografie vyvíjela souběžně s mineralogií, v roce 1669 Niels Stensen pozoroval horský křišťál (křemen), který měl dobře vyvinuté krystalické plochy. Další vývoj krystalografie přišel s objevem elektrických, optických a mechanických jevů souvisejících s tvarem krystalu. První spis o krystalech se objevil v roce 1772.
Průběžně se vyvinula představa krystalu jako pravidelného trojrozměrného útvaru, který se v prostoru opakuje. První s touto myšlenkou přišel Robert Hooke v roce 1665, Tornbern Bergmann a René Haüy v roce 1782 předpokládali, že krystaly jsou tvořeny rovnoběžnostěny, které lze štípat v určitých směrech.
Až v 19. století ve Francii začaly první pokusy s přípravou monokrystalů, konkrétně v roce 1837 Gaudin popsal přípravu malých krystalků rubínu tavením směsi síranu hlinito–draselného s chromanem draselným. První oficiálně publikovaná metoda výroby drahokamů z roku 1902 Verneuilem byla na dlouho jedinou metodou. Až s příchodem 20. století a především objevem tranzistorového jevu v roce 1948 se objevila řada dalších způsobů růstu krystalů; ke každému způsobu je vypracováno několik metod [RŮŽIČKA, M. Metody růstu krystalů. Československý časopis pro fyziku, 2001, č. 2, svazek 51, s. 107-115. ISSN 0009-0700.]: z plynné fáze, z roztoků, z taveniny a rekrystalizace v tuhé fázi apod. V současné době se vyrobené krystaly používají v laserech, oscilátorech, jako ložiska strojů nebo jako optické komponenty ve spektroskopii, diody emitující světlo, detektory záření atd. Dá se říct, že bez monokrystalů by současná elektronika nemohla existovat. S současné době je krystalografie věda řešící problémy společné fyzice, chemii, geologii a biologii. Dá se rozdělit do dvou větví – výzkum procesu růstu krystalů a řešení krystalových struktur.
