Halové jevy můžeme pozorovat kolem Slunce i Měsíce. Důležitou podmínkou je hustější oblačná přikrývka tvořená ledovými krystalky, v nichž se sluneční světlo láme (výsledný halový jev je barevný) nebo se v nich či na nich odráží (výsledný halový jev má perleťové zabarvení). První písemné záznamy o halových jevech pochází ze 4. století před n. l. od Aristotela, který zavedl i pojem „halo“. Na našem území byl písemně zaznamenán halový jev v roce 1135 v Praze. Vysvětlení halových jevů pochází od René Descarta, souborná teorie základních jevů byla podána v roce 1681 Edme Mariottem. Halové jevy pozorujeme nejčastěji na oblacích typu cirrostratus (řasová sloha, tvoří se ve výšce 6 – 10 km), cirrus (řasa) nebo cirrocumulus (řasová kupa).
Ledový krystalek, který tvoří oblačnost.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Jednotlivých halových jevů existuje celá škála. Jaký konkrétní halový jev bude pozorovatelný a jaký bude mít tvar ovlivňují tři hlavní faktory typ krystalů (destičky, sloupky, aj.) nebo orientace krystalů (náhodná, uspořádaná). Ledové krystaly, na nichž k jevu dochází, mají tvar šestiboké destičky či šestibokého sloupku. Vyskytují se ve výškách 6 – 12 km. Za chladu se mohou vyskytovat i v přízemní vrstvě ovzduší.
Umístění halových jevů v okolí Slunce.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Malé halo
Tento jev dal celé skupině jméno. Halo je prstenec kolem Slunce nebo Měsíce s poloměrem asi 22°. Prostor mezi prstencem a Sluncem je prázdný. Nejsou–li krystalky ledu moc malé, je pěkně barevný, vnitřní okraj má červený a vnější modrý. Alespoň kousky hala bývají běžně vidět i na hedvábně vyhlížejících "řasovitých" mracích. Hedvábnost je právě projevem toho, že mraky ve velmi mrazivém vzduchu jsou z krystalků a ne kapiček.
Podle lidových pranostik je malé halo předzvěstí deštivého počasí. A skutečně je tomu tak, neboť mraky tohoto typu často předpovídají oblast nízkého tlaku – déšť začíná po objevení malého hala průměrně do 36 hodin.
Malé halo.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Malé halo vzniká lomem světla na náhodně orientovaných krystalcích ledu (šestibokých sloupcích), které se nachází v podobě tenkého, průhledného mraku (tzv. cirru či cirrostratu). Kružnice malého hala vzniká dvojím lomem. Paprsky vstupují do krystalků boční stěnou, lámou se, procházejí krystalem a opět se lámou na další stěně krystalu. Paprsky se přitom odchylují od směru vstupujícího paprsku v závislosti na úhlu dopadu na boční stěnu. Největší koncentrace vystupujících paprsků se však kumuluje kolem úhlu 22° (tzv. minimální odchylky), ostatní paprsky se odchylují o větší úhel. Proto je kolo malého hala poměrně ostře ohraničené směrem ke Slunci, zatímco se zvětšující se vzdáleností od Slunce (až do 50°) postupně slábne a přechází do okolí. Někdy je prsten symetrický, jindy může být na některých místech méně výrazný, či zcela přerušen. Záleží na tom, jak moc je vrstva ledových krystalků souvislá.
Velké halo
Velké halo vzniká podobně jako malé halo dvojnásobným lomem světelných paprsků na neuspořádaně orientovaných ledových krystalech, do nichž paprsek vniká podstavou a vychází boční stěnou. Pozorovatel vidí světelné kolo s úhlovým poloměrem 46°, které je však méně výrazné než malé halo.
Horizontální (parhelický) kruh
Je to kruh procházející Sluncem rovnoběžný s horizontem, přičemž leží ve stejné výšce nad obzorem jako Slunce. Není zabarven, což dokazuje, že nevzniká lomem světla, ale odrazem. Horizontální kruh nebývá pozorován celý, ale pouze jeho části. Podobný světelný pás můžeme vidět, jestliže se díváme na zdroj světla skrz mastné okno nebo na odraz zdroje světla v rýhovaném skle.
Parhelia (vedlejší slunce)
Jsou to světlé skvrny přiléhající zvenčí k malému halu, velmi často jsou vidět i bez něj. Parhelia jsou sytě červená na vnitřním a modrá na vnějším kraji, směrem ven z nich mohou vodorovně vybíhat bílé ostny. Parhelia vznikají dvojnásobným lomem na krystalcích tvaru destiček. Příčiny vzniku spočívají v lomu paprsků při lámavém úhlu 60°. Příslušné paprsky se potom po průchodu krystalky a zpětném promítnutí na nebeskou klenbu kupí po obou stranách slunečního disku, čímž vznikají světlé skvrny vedlejších sluncí. Je–li Slunce vysoko na nebi, jsou od hala zřetelně odděleny, u zapadajícího Slunce jsou jen jeho zvýrazněnou částí. Vedlejší slunce bývají často viditelná na umělých oblacích, vznikajících za letadlem letícím ve velké výšce.
Parhelia.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Scott Sample, NWS Cooperative Observer. Public domain.
