Při optickém zobrazování nemusíme uvažovat vlnové vlastnosti světla, světlo stačí považovat za svazek přímočarých paprsků. Tyto paprsky se odrážejí od určitých geometrických ploch, zrcadel, a lámou se v průhledných tělesech vytvářejících čočky. Světlo procházející optickou soustavou se řídí zákonem odrazu a zákonem lomu. Takovým zobrazováním se zabývá geometrická optika. Geometrické konstrukce jsou natolik přesným znázorněním reálných jevů, že z nich získáváme všechny potřebné charakteristiky.
Pokud zobrazení vzniká tak, že se světelné paprsky vycházející z jednotlivých bodů předmětu opět scházejí v nějakém místě prostoru a obraz předmětu můžeme v tomto místě zachytit na stínítku, nazýváme takový obraz skutečný. Typickým příkladem je, zobrazujeme–li Slunce čočkou na papír – obraz je natolik skutečný, že papír vzplane. Někdy jsou ale zobrazující paprsky rozbíhavé, pouze se nám zdá, jako by vycházely z nějakého bodu a obraz předmětu nemůžeme zachytit na stínítku. Takový obraz pak nazýváme zdánlivý, existuje pouze v našem mozku. Skutečný obraz můžeme vidět, ale jeho existence nezávisí na tom, jestli jej vidíme. Obraz tam bude, i když ho nikdo nebude pozorovat.
Jsou–li obraz i předmět stejného směru, říkáme, že obraz je přímý, jsou–li opačného směru, je obraz převrácený. Důležitá vlastnost obrazu je dána srovnáním jeho příčného rozměru s odpovídajícím příčným rozměrem předmětu. Příčným rozměrem označujeme rozměr ve směru kolmém na optickou osu. V obrázcích to bude nejčastěji výška předmětu y a výška obrazu y´.
