Teorie
Kamera jako optický snímací přístroj může být: fotoaparát, filmová kamera, televizní kamera, videokamera nebo webová kamera.
Kamera se skládá z objektivu, kterým prochází světlo odražené od snímaného objektu přes soustavu zrcadel. Pak dopadá buď na elektronku (starší zařízení), snímací čip nebo kinofilm (klasický o šířce 35 mm). Filmová kamera vybavená kinofilmem je také vybavena závěrkou, která reguluje clonu a clonkou, která umožňuje expozici jednotlivých políček filmu. Film se musí v kameře posouvat kontinuálně. Ale při expozici políčka (otevřené závěrce) musí být film v klidu. Po uzavření závěrky mechanismus kamery velmi rychle a velice přesně posune filmový pás o jedno políčko dál. K přesnému pohybu filmu v kameře slouží perforace filmu na jeho krajích. Kamery bývají vybaveny regulací počtu snímků za sekundu (1 – 50), která umožňuje natáčený děj zrychlit nebo zpomalit. Pohon snímků zajišťuje elektromotorek, dříve to byla klika na ruční pohon nebo na péro.
Profesionální filmová kamera 35mm, Arriflex 435ES.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Současné kamery jsou vybaveny snímači obrazu CCD a CMOS. CCD je oproti CMOS poměrně nová technologie, mezi jejíž výhody patří nižší výrobní cena a použití nižšího provozního napětí. Tyto snímače ale většinou nedosahují kvalit CMOS. CCD (Charge-coupled device) využívá ke své činnosti fotoelektrický jev. Foton jako částice světla při svém nárazu do atomu předává část své energie a dokáže převést některý z jeho elektronů ze základního do tzv. excitovaného stavu. V polovodiči se takto uvolněný elektron podílí na jeho elektrické vodivosti nebo je ho možné odvést pomocí přiložených elektrod. U CCD je elektroda od polovodiče izolována tenoučnou vrstvičkou oxidu křemičitého SiO2, který se chová jako dokonalý elektrický izolant, takže uvolněné elektrony nemohou být odvedeny pryč.
