Teorie
Čtecí zařízení je principiálně velmi jednoduché. Jeho základem je černá skříňka, ve které je pod úhlem 45° umístěno sklo, které paprsky odráží i propouští. V zadní části černé skříňky je otvor na čočku televizní kamery, ve spodní části je umístěn monitor, na kterém běží text. Ten dopadá na sklo, kde se odráží směrem k moderátorovi. Zároveň ale sklo propouští odražené světlo od moderátora přímo do objektivu kamery.
Čtecí zařízení: 1 kamera, 2 plášť čtecího zařízení, 3 monitor, 4 čisté sklo jako dělič paprsku, 5 směr pohledu moderátora do kamery, 6 promítaný text.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Výhodou čtecího zařízení je, že se moderátor nemusí dívat do písemných poznámek, sklánět tak hlavu dolů, ale může mluvit spontánně, zpaměti a dívat se přímo do objektivu kamery. Dříve se moderátoři museli učit velké množství textu zpaměti nebo se používaly papírové karty s textem. Jejich nevýhodou bylo, že moderátor musel uhnout pohledem do strany.
Profesionální čtecí zařízení.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Zařízení poprvé vyvinula firma TelePrompTer Company v roce 1950. Toto původní čtecí zařízení ovládal skrytý technik. Text byl vytištěn velkými písmeny pomocí speciálního elektrického psacího stroje na papírový svitek, který se pak postupně odvíjel. V roce 1982 se poprvé objevilo čtecí zařízení společně s osobním počítačem. Od té doby je ve zpravodajství součástí každého čtecího zařízení počítač připojený k monitoru a televizní kameře.
Čtecí zařízení se nepoužívá jen v televizním studiu, ale třeba i v politické kampani. Poprvé ho využil americký prezident Dwight Eisenhower v prezidentské kampani z roku 1952.
