Isaac Newton

„Algebra není nic jiného, než matematický jazyk, přizpůsobený k označení vztahů mezi veličinami.“
„Jestliže jsem viděl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů.“

Isaac Newton se narodil podle tehdejšího juliánského kalendáře v neděli 25. prosince 1642 mezi druhou a třetí hodinou, podle gregoriánského kalendáře (současného) až 4. ledna 1643 v panském domě Manor House u osady Woolsthorpe poblíž farní vsi Colsterworth v hrabství Lincoln (Lincolshire) asi 10 km od městečka Grantham. Pokřtěn byl následující neděli 1. ledna 1643 (11. ledna 1643). Jeho táta, také Isaac Newton, byl farmář a zemřel těsně před tím, než se malý Isaac narodil. Na statku zůstala Newtonova máma Hannah Ayscoughová.

Isaac Newton. Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Pavel Trnka. Under Creative Commons.

Dětství

Newtonovo neměl úplně šťastné dětství. Jeho máma se po dvou letech znovu provdala. Vzala si Barnabase Smitha, kněze z nedaleké vesnice, odstěhovala se ze statku a nechala malého Isaaca u své matky. Newton byl od narození fyzicky velmi slabý, neměl kamarády a byl uzavřený sám do sebe. Jako malý si stavěl různé mechanické hračky, zkonstruoval sluneční a vodní hodiny. Po osmi letech jeho matka znovu ovdověla a společně se dvěma dcerami a synem se vrátila na statek do Woolsthorpu ke své matce a malému Isaacovi.

V tu dobu začal Isaac navštěvovat střední školu King´s School v Granthamu. Podle školních záznamů byl průměrný, líný a nedbalý student. I když Grantham byl pouhých 5 mil od Woolsthorpu, nastěhoval se Isaac k lékárníkovi Clarkovi, který se stal jeho přítelem a ochráncem a hlavně mu poskytl knihy ze své knihovny.

Tady našel spoustu zajímavých knih z oblasti chemie, fyziky a snad i matematiky. Brousil zrcadla a čočky, zajímal se o chemii a rád kreslil. Isaacův deník se plnil překvapivě systematickými a obsáhlými poznámkami. Vzhledem k jeho školním výsledkům nikoho přiliž nemrzelo, když se po čtyřech letech musel vrátit, protože jeho máma potřebovala na statku pomoc. Newton neměl o farmaření žádný zájem a tak na popud strýce Williama Ayscougha bylo rozhodnuto, že bude Isaac pokračovat ve studiu na střední škole ve Granthamu, aby se připravil na studium na univerzitě. Tentokrát bydlel u pana Stokese, ředitele školy.

Newtonův rodný dům ve vyobrazení jeho přítele W. Stukeleye.
Zdroj: NOVÝ, L. – SMOLKA, J. Isaac Newton. Praha: Orbis, 1969. ISBN 11–076–69 03/3.

V Cambridgi

Isaac Newton se na Trinity College v Cambridgi zapsal 5. června 1661 a byl přijat jako „sizar“, tedy student pobírající stipendium výměnou za drobnou posluhu ostatním studentům. Navíc byl o něco starší než většina jeho spolužáků.

Původním cílem jeho studia byla práva. V té době si Cambridge zachovávala ještě středověké rysy a uznávalo se Aristotelovo učení. Obrat přinesl až Henry Lucas, který finančně podpořil vznik nová katedry, která dnes nese jeho jméno (lucasiánská). Náplní této katedry byl výzkum v oblasti geografie, fyziky, astronomie a matematiky.

Na nové katedře Newton studoval filosofii René Decarta, Pierra Gassendiho, Hobbese a zejména Roberta Boyla. Zaujala ho mechanika a astronomie Galilea Galileiho, studoval i Optiku od Johanese Keplera. V roce 1663 přišel do Trinity College profesor Isaac Barrow, který sebou přinesl i nové myšlenky. Newton pod jeho vedením pilně studoval a pracoval.

První kroky k matematice

Newtonův zájem o matematiku začal pravděpodobně na podzim roku 1663, kdy si na trhu v Cambridge koupil knihu pojednávající o astrologii. Ale brzy zjistil, že nerozumí matematice, která se v knize používá. Proto sáhl po knize o trigonometrii, ale i tady zjistil, že má velké nedostatky z geometrie. Rozhodl se proto číst Barowovo vydání Euklidových Základů. Několik prvních poznatků bylo pro Isaaca tak jednoduchých, že studium téměř vzdal.

Pak četl Oughtredův spis Clavis Mathematica a Decartesovu La Géométrie. Viètovu novou algebru a analytickou geometrii studoval z Franz van Schootenova vydání sebraných spisů Vièta publikovaných roku 1646. Další významnější prací, kterou Newton četl, byla právě vydaná práce van Schootena Geometria a Renato Des Cartes, která vyšla ve dvou svazcích v letech 1659 až 1661.

Dále Newton prošel Wallisovu algebru a zdá se, že jeho první matematická práce vzešla ze studia tohoto textu. Studoval Wallisovu metodu pro nalezení čtverce jako odpovídající plochy hyperboly. Newton si dělal poznámky z Wallisova pojednání teorie řad a také vymyslel svůj vlastní způsob matematického zápisu. Navzdory některým důkazům, že jeho školní výsledky nejsou obzvlášť dobré, dostal Newton stipendium 28. dubna 1664. Již během studia zobecnil binomickou větu.

Morové prázdniny

V květnu 1665 dosáhl Isaac Newton hodnosti Bachelor of Arts. Krátce poté byla univerzita kvůli moru, který sužoval celou Anglii, uzavřena. Isaac Newton odjel zpět na venkovský statek a tam se další dva roky věnoval studiu přírodních věd, především matematiky, mechaniky a optiky. Během této doby položil základy všem svým dalším objevům, především v optice a infinitezimálním počtu, který měl dosavadní matematiku statických veličin rozšířit na matematiku veličin dynamických, pravděpodobně i teorii gravitace, kterou však kvůli nesprávným výpočtům zveřejnil až později.

Pověst o jablku není zcela přesná, ale pravdou nejspíš je, že při pozorování úplňku Měsíce si všiml jablka na stromě a uvědomil si ekvivalenci (podobnost) mezi silou přitahující padající jablka k zemi a silou držící Měsíc na oběžné dráze. Pověst o jablku prý rozšířil sám Newton, který ji nejprve vylíčil své neteři a ta ji předala francouzskému filozofovi de Fontenellovi od něhož ji převzal Voltaire.

Vědec a univerzitní učitel

S novými gravitačními i optickými myšlenkami se Newton vrátil z Woolsthorpu zpět do Cambridge, kde se ucházel o místo vědeckého pracovníka. V říjnu místo získal a pracoval jako pomocná vědecká síla. Po 7. červenci 1668, kdy získal titul Master of Arts, byl už získal místo profesora matematiky na Trinity College místo Isaaca Barrowa, který se místa vzdal v Newtonův prospěch.

Společně se svým kolegou získal k místu i byt, ke kterému patřila i laboratoř. V červenci 1669 profesor Isaac Barrow poslal Newtonovu práci De Analysi svému příteli Collinsi. Ten si dopisoval se všemi hlavními matematiky své doby, a tak se Newton proslavil. Newton poprvé přednášel v roce 1670. Newton byl profesorem na Trinity college celkem 30 let. Dodnes je velká čest stát se profesorem této katedry. Jedním z jeho nástupců byl i Stephen Hawking.

V podstatě veškerý čas věnoval Newton usilovnému vědeckému bádání, vedle něhož bylo učitelské působení druhořadé. Na Cambridgi v letech 1673 až 1684 přednášel algebru, podle dochovaných zpráv nudně a nepochopitelně. Ke svým studentům byl vlídný, ale měl vysoké nároky především proto, že přednášel věci, kterými se právě sám zabýval. Celkem 97 lekcí po skončení kurzu odevzdal do knihovny, kde ležely dalších 20 let bez povšimnutí. Až v roce 1707 Newtonův nástupce W. Histon inicioval jejich vydání pod názvem Arithmetica Universalis. Jen nerad prý Newton svolil k vydání rukopisu, který považoval za nedokončený. Kniha – učebnice se skládá ze čtyř částí. V první části Newton popisuje základní symboliku, algoritmy základních početních operací, úpravy algebraických výrazů, řešení lineárních rovnic, použití substitucí pro řešení rovnic, velmi důkladně popisuje řešení slovních úloh pomocí rovnic atd.

Portrét Isaaca Newtona z roku 1702.
Zdroj: National Portrait Gallery, London. Autor: Sir Godfrey Kneller. Under Creative Commons.

Kauza s Leibnizem

Newton byl známý svou váhavostí v publikování vlastních výsledků. A tak vznikla známá kauza s Wilhelmem Leibnizem. Nešlo o nic jiného než o to, kdo první vymyslel integrální a diferenciální počet. Vědci se v této době o svých objevech zmiňovali v dopisech. Hrozilo však nebezpečí, že si někdo přisvojí cizí výsledky. Proto často vyjadřovali svůj objev krátkou větou, ve které popřehazovali písmena. Tento anagram pak rozeslali svým kolegům. Když přišel čas, prozradili jeho řešení.

Když Leibniz publikoval své výsledky, Newton tajil svoji metodu přede všemi. Leibniz dokonce Newtonovi napsal, ale ten mu odpověděl: 6 a cc d ae 13e ff 7i 31 9a 4o 4q rr 4s 9t 12v x. Obsah anagramu je přibližně následující: ze vztahu mezi fluentami najít vztah mezi fluxiemi a naopak. Newtonovy De Methodis Serierum et Fluxionum byly napsány v roce 1671, ale s publikováním neměl úspěch. Tato práce byla vytištěna až po překladu do angličtiny v roce 1736. Dnes víme, že plagiátor nebyl ani jeden z nich, ale Newton byl u cíle o několik let dříve.

Newtonův rukopis.
Zdroj: NOVÝ, L. – SMOLKA, J. Isaac Newton. Praha: Orbis, 1969. ISBN 11–076–69 03/3.

Newtonův soukromý život byl strohý a jednotvárný. Neměl ani ženu ani děti, dokonce ani důvěrné přátele. Ve volném čase, kterého moc neměl, se zabýval například historií starověku, biblickými dějinami či chemií a alchymií. Posmrtně v roce 1728 vyšla Chronology of ancient kingdoms (Chronologie starověkých království).

Newton: optik

Newtona zajímala i optika. Snažil se vylepšit čočkové dalekohledy tak, že použil nekulové čočky. Tuto práci po krátké době vzdal, protože i nekulové čočky vykazovaly barevnou vadu. Newton přisuzoval příčinu barevné vady samé podstatě světla, zjistil, že ji nelze odstranit a tak nahradil okulár v dalekohledu kulovým zrcadlem. První zrcadlový dalekohled zkonstruoval v roce 1668. Byl poměrně malý, celková délka byla 15 cm a průměr zrcadla jen 2,5 cm, zvětšoval ale 38krát. Zrcadlo bylo vyrobeno z mědi s příměsí arsenu a cínu. Díky tomuto objevu se Newton stal slavným. V lednu roku 1672 byl zvolen členem Royal Society a dalekohled jí věnoval. Zprávy od ostatních vědců ho donutily vydat v první polovině roku 1669 De analysi per aequationes numero terminorum infinitas.

Replika Newtonova dalekohledu.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Andrew Dunn. Under Creative Commons.

K sestavení zrcadlového dalekohledu potřeboval kvalitní zrcadlo, proto v této době provedl stovky experimentů, aby získal tu nejvhodnější slitinu. Dospěl k problému přesného měření teploty a vůbec určení a reprodukce teplotoměrné stupnice. Jako dobře reprodukovatelnou teplotu určil tyto děje: teplota lidského těla, tajícího vosku, tající směsy stejného dílu cínu a vizmutu, tajícího olova atd.

Korpuskulární teorie světla

Zdokonalení dalekohledu ho přivedlo k dalšímu objevu. 6. února 1672 předložil sekretáři Royal Society k přezkoumání zprávu o fyzikálním objevu, který jak sám Newton tvrdil, je nejpodivuhodnějším, ne–li nejdůležitějším objevem. Komise, ve které zasedali Robert Hooke a Robert Boyle, jeho práci New Theory about Light and Colours (Nová teorie světla a barev) schválila. Vyložil tu závislost barvy světla na úhlu lomu, míšení barev, rozklad světla hranolem, odraz světla, popsal tu rozhodující experiment experimentum crucis, který ukázal, že druh barvy a lámavost se nemění. Článek publikoval v 80. čísle Philosophical Transactions of the Royal Society 19. února 1672.

Článek z roku 1672 New Theory about Light and Colours.
Zdroj: NOVÝ, L. – SMOLKA, J. Isaac Newton. Praha: Orbis, 1969. ISBN 11–076–69 03/3.

Článek sklidil na jedné straně obdiv a uznání, na straně druhé však spustil vlnu kritiky. Newton přišel s korpuskulární teorií, světlo si představoval jako proud částic, které se liší podle barvy svěla tvarem i velikostí. Jenomže v té době bylo zvykem světlo vysvětlovat jako vlnění.

Článek ostře zkritizovali třeba John Flamsteed, Christian Huygens, Edme Mariotte ale především Robert Hooke. Téměř všechny výtky, které se k Newtonovi dostaly byly způsobeny nepečlivou nebo nesprávnou reprodukcí jeho experimentů nebo nepochopením jeho nových myšlenek. Tyto ohlasy měly velký vliv na další vývoj Newtonovy osobnosti. I když Hooke pochválil Newtonovy experimenty, nesouhlasil s Newtonovou teorií světla. Tvrdil, že dané jevy lze vysvětlit i pomocí vlnové teorie, se kterou přišel Christian Huygens.

I když se oba muži usmířili, Newton zanevřel na Royal Society, protože Hooke byl v jejím vedení a na stránkách Philosophical Transactions podporoval rozvoj podobných sporů. Newton musel pořád dokola vysvětlovat a odpovídat na dotazy po dobu dalších několika let. Důsledkem byla zřejmě i Newtonova žádost z roku 1673, aby byl vyškrtnut ze seznamu členů Royal Society. Naštěstí sekretář měl dostatek taktu a citu a Newtona přemluvil. Konec polemik přišel v polovině roku, kdy se vyjádřil, že odmítá už na další odpovídat.

Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

V roce 1675 zaslal do Royal Society nový příspěvek s názvem O teorii světla a barev, který se četl na pokračování na čtyřech zasedáních. V příspěvku se Newton zabýval hypotézou vysvětlující vlastnosti světla, jevy souvisejícími s tenkou vrstvou apod. Newton v přiloženém dopise vysvětlil, že tato práce vznikla ze sporu s Robertem Hookem.

Navzdory vžitým názorům, že Newton byl zastáncem korpuskulární teorie, je jeho výklad v této práci dost neurčitý “…předpokládám, že světlo je něco, co se různým způsobem šíří ze svítících těles…“ [4] Toto něco jsou částice – korpuskule, které v éteru vyvolávají kmity a ty se mohou šířit jako vlna. Tímto vysvětlením vyšel z Hookeovy kritiky a zároveň si pomohl vlnami pro vysvětlení jevů, které korpuskulární teorie nevysvětlovala. Není divu, že Newton tuto teorii označil jako nezávaznou a už se jí později nezabýval. V druhé části spisu popisuje jevy vznikající na tenké vrstvě, tedy interferenci, z nichž nejzajímavější jsou Newtonova skla. Barvy tenkých vrstev zkoumal už Jan Marek Marci, Robert Boyle a Robert Hooke. Newton přiznal, že znal Hookeovu knihu, ocenil ji a mezi oběma došlo k mírnému usmíření.

Newton vydal souhrnně výsledky své práce z optiky až na nátlak svých přátel po smrti Hooka v roce 1703. Jeho Optics, or a treatise of the reflexions, inflektions and colours of light (Optika, čili traktát o odrazech, lomech, ohybech a barvách světla) byla vydána v roce 1704 a je napsaná v angličtině, aby byla přístupná lidem, obsahuje popisy a výsledky experimentů, neobsahuje téměř žádnou matematiku. Ve třeh knížkách popsal téměř všechny svoje myšlenky a objevy z optiky. Na konci třetí knihy je sada otázek. Zprvu krátkých, pak několikastránkových, ve kterých Newton rozvíjí své představy nejen z optiky. Tato práce se stala světoznámá až po Clarkově překladu do latiny Optica: sive de reflexionibus, refractionibus, inflexionibus et coloribus lucis, libri tres. V průběhu 18. století byla vydaná alespoň 11krát.

Principie

I přes tyto úspěchy se nejznámější Newtonovo dílo týká jiného oboru fyziky – mechaniky, vzájemného působení těles. Před Newtonem se při vysvětlování vzájemného působí těles vycházelo z Aristotelova učení – každé těleso má ve vesmíru své místo, lehká na nebi, těžká v zemi. Proto kámen padá dolů na zem a pára stoupá vzhůru. S příchodem Koperníkovy a Keplerovy teorie už Aristotelovo učení nestačilo. Z počátku fyzikové zvlášť řešili nebeskou mechaniku a pozemskou mechaniku. Až Newton obě spojil do společné teorie gravitace.

Vycházel z prací svých předchůdců: Galilea Galileiho (pozemská mechanika), Christiana Huygense (pohyb po kružnici), Giovanni Alfonse Borelliho (na planety působí jedním směrem přitažlivá síla Slunce a opačným směrem odstředivá síla), Ismaëla Bullialda (přitažlivá síla Slunce by měla ubývat se čtvercem vzdálenosti) a Roberta Hooka (všechna nebeská tělesa se přitahují, všechna rovnoměrně přímočaře se pohybující tělesa se pohybují po přímce, pokud nejsou přinucena nějakou jinou silou opisovat kružnici, elipsu nebo jinou křivku; přitažlivé síly závisí na vzdálenosti, Hooke nezkoumal jak).

Gravitace

Newton se o gravitaci začal zajímat přibližně kolem roku 1666, kdy trávil morové prázdniny u rodiny ve Woolsthorpu. V té době Borelli publikoval svoje myšlenky a Hooke referoval na zasedáních Royal Society o svých objevech. Newton dospěl až k tomu, že si uvědomil, že gravitační síla Země musí dosahovat daleko větší vzdálenosti, třeba až k Měsíci. Porovnáním oběžných dob různých planet s jejich vzdáleností od Slunce zjistil, že kdyby je na oběžných drahách udržovala síla analogická gravitaci, pak by se její intenzita změnšovala se čtvercem vzdálenosti. Na základě tohoto předpokladu se snažil vypočítat, zda by tato síla stačila na udržení Měsíce na jeho dráze. Vycházel z nedokonale změřených rozměrů Země a proto výsledky nesouhlasily. Další práce v této oblasti proto zanechal a pokračoval až po 48 letech, v roce 1714.

V roce 1679 napsal Robert Hooke (již z pozice sekretáře Royal Society) Newtonovi dopis, jehož účelem pravděpodobně bylo navázat zpřetrhané kontakty. Vyzval ho, aby veškeré své vědecké poznatky sděloval do Royal Society a dokonce aby se vyjádřil k Hookeovým myšlenkám. Kromě toho Newtona žádal o názor na pohyb planet složený z přímočarého pohybu a pohybu vyvolaného přitažlivostí centrálního tělesa. Newton během pár dní odpověděl v přátelském duchu, ale gravitací se zabývat odmítl.

V letech 1683 až 1684 byka tato otázka velmi aktuální, zabýval se jí např. Edmond Halley, Christopher Wren nebo Robert Hooke. V létě 1684 se Halley vypravil do Cambridge tuto otázku s Newtonem zkonzultovat. Newton bez váhání na otázku “jaký tvar bude mít dráha planety, na níž působí síla nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti od Slunce“ [4] odpověděl „elipsa“. Halley ho samozřejmě požádal ihned o výpočet, ale Newton ho nemohl najít, slíbil ho poslat. Ani potom ho nemohl najít, a proto ho musel provést znovu. Nemohl ale dojít ke stejnému výsledku. Až zjistil, že udělal chybu v hrubém nákresu, o nějž svůj výpočet opíral. Pak už bylo vše v pořádku.

Zdá se, že právě v této době zaměřil svou pozornost i výklad na univerzitě na mechaniku, a tak vzniklo na podzim roku 1684 devět přednášek nazvaných De motu corporum (O pohybu těles). Royal Society vyzvala Newtona, aby tyto přednášky doplnil a připravil ke knižnímu vydání. Newton pracoval na své knize ve dne v noci, spal maximálně pět hodin denně a skoro ani nejedl. 28. dubna 1686 předložil první knihu. Paradoxní je, že Royal Society neměla dost finančních prostředků na vydání tak velkého díla a tak se o vydání této slavné knihy musel postarat Edmund Halley. Mezitím na podzim 1686 Newton dokončil druhou knihu a v březnu 1687 třetí, poslední část O soustavě světa. Celé dílo pak vyšlo s úpravami během Newtonova života třikrát (1687, 1713 a 1726) pod souhrnným názvem Philosophiæ naturalis principia mathematica (Matematické základy přírodní filozofie, dále Principie).

Úvodní list Principií.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Andrew Dunn. Under Creative Commons.

První a druhá kniha se zabývá teoretickou mechanikou (mechanika bodů a tuhého tělesa, hydromechanika, akustika), třetí tuto teorii aplikuje na vesmír v kapitolách s názvy O příčinách světové soustavy, O velikosti nerovnoměrností Měsíce, O velikosti přílivu, O precesi, O kometách. V Principiích se poprvé objevily pojmy jako hmotnost, setrvačné a dostředivé síly a také definice pohybových veličin. V knize se také vyskytují pojmy pocházející podle všeho od Hooka. Proto Hook obvinil Newtona z plagiátorství.

 Isaac Newton: Philosophiæ naturalis principia mathematica

Principie mají přísnou logickou strukturu: definice základních pojmů a axiomy, logicky formulovaná argumentace a důkazy, věty komentované poznámkami. Všechny problémy jsou řešeny geometrickou cestou (nejprve si je ale Newton ověřil výpočtem pomocí své nové matematiky – infinitezimálního počtu; geometrické důkazy použil proto, že chtěl ulehčit čtenáři studium, infinitezimální počet znal v té době snad jen on sám) a jsou psány těžkopádným stylem. Proto sláva Principií přišla až později, kromě gravitačního zákona, který byl velmi populární, protože spojoval nebe a zem. Geometrická interpretace mechaniky tak nenašla svého následovníka. Až o sto let později Lagrange vydal svou Analytickou mechaniku založenou jen na matematice.

V roce 1687 plánoval Newton druhé vydání Principií. Sám cítil, že by bylo vhodné některé partie doplnit a ověřit, např. vypočtené polohy Měsíce ověřit s pozorováním. Sám nebyl dobrým astronomem – pozorovatelem, proto požádal Johna Flamsteeda o pomoc. Ten mu v roce 1694 poskytl 150 dat o polohách Měsíce. Tím začala několikaletá spolupráce Flamsteeda s Newtonem, která ale skončila nepříjemným – třetím sporem. Flamsteed se zřejmě chtěl zviditelnit, a tak zveřejnil ve Philosophical Transactions zmínku o tom, že Newtonovi poskytl data pro jeho chystanou teorii Měsíce. Newton se tím cítil dotčen. Dalším důvodem byla zřejmě Newtonova sílící podezíravost a nepřátelství proti všem, kteří mu křížili plány.

Mincmistr

Po změně politických poměrů v roce 1689 byl Newton za universitu zvolen do Parlamentu. K jeho kandidatuře a zvolení mu pomohl jeho bývalý student Charles Montaque, od něhož se Newton učil vystupovat a žít ve společnosti. Jako politik však nebyl přiliž průbojný, protože podle jedné historky v Parlamentu promluvil jen jednou, a to tehdy, když požádal sluhu, aby zavřel okno.

V této době pracoval snad jen v oblasti teologie, navazoval kontakty s novými lidmi od dvora i z parlamentu. Po roce byl Parlament rozpuštěn a Newton odešel zpět do Cambridge, začal si připadal nedoceněný a stále častěji propadal depresím, dalších pět šest let pro něj nebylo příliš šťastných a plodných. Po druhém nervovém zhroucení v roce 1693 se rozhodl přestat s vědeckým bádáním.

Po vydání Principií byl Newton vyčerpaný a začalo se projevovat jeho podivínství. Mohlo to být pravděpodobně způsobeno neustálými dohady o prvenství a nařčení z plagiátorství a nebo možná tím, že mu shořely vlastní vinou veškeré starší osobní poznámky a výpočty. Newton byl nucen pečovat o své zdraví a začal kupodivu i více chodit do společnosti. Největší zásluhu na tom měla jeho neteř Kateřina Bartonová.

Charles Montague mu zařídil v roce 1696 lépe placené místo inspektora v londýnské mincovně s platem 500 až 600 liber ročně (pětkrát víc než v Cambridgi). Tuto funkci plnil Newton se svědomitostí a pečlivostí sobě vlastní a zasloužil se o nápravu anglického mincovního systému. V roce 1699 se stal hlavním představitelem mincovny, odešel z Cambridge a v témže roce se stal členem pařížské Académie des Sciences spolu s dalšími šesti cizinci – Gottfriedem Leibnizem a bratry Bernoulliovými. Kromě toho se Newton po smrti Roberta Hookea v roce 1703 stal prezidentem Royal Society a roce 1706 byl královnou Annou při návštěvě Cambridge povýšen do šlechtického stavu.

Newton od roku 1722 trpěl vážnými chorobami – dnou, ledvinovými a žlučníkovými kameny. Royal Society předsedal naposledy 2. března 1727, ačkoliv byl již vážně nemocen. Nemoc se cestou z Kensingtonu, kde od roku 1724 bydlel, do Londýna zhoršila a na lůžko ulehl až tři dny před svou smrtí, která nastala dne 20. března roku 1727 v Kensigtonu (podle gregoriánského kalendáře 31. března 1727). Newtonovo tělo bylo pohřbeno 4. dubna 1728 (15. dubna 1727) v katedrále Westminsterského opatství v Londýně. Na jeho hrobě je deska s nápisem Hic depositum est Quod Mortale fugit Isaaci Newtoni (Zde je uloženo to, co bylo smrtelného na Isaacu Newtonovi). Byl pohřben ve westminsterském opatství v Londýně.

Hrob Isaaca Newtona ve Westminster Abbey.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Klaus-Dieter Keller, 2006. Public domain.

Použité zdroje

[1] BÜHRKE, T. Převratné objevy fyziky od Galileiho k Lise Meitnerové. 1. vydání. Praha: Academia, 1999. 231 s. ISBN 20–200–0743–1.

[2] KRAUS, I. Isaac Newton (1642–1727). Rozhledy matematiky a fyziky, 1997, roč. 74, č. 1, s. 43–45.

[3] MALÍŠEK, V. Isaac Newton: zakladatel teoretické fyziky. 1. vydání. Praha: Prometheus, 1999. 48 s. ISBN 80–7196–136–1.

[4] NOVÝ, L. – SMOLKA, J. Isaac Newton. Praha: Orbis, 1969. ISBN 11–076–69 03/3.

[5] STARÍČEK, I. Mechanika Newtonových Principií. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 1987, roč. 32, č. 3, s. 113–122.

[6] ŠVÉCAR, Z. A. Život a dílo Sira Isaaca Newtona. [online]. [cit. 2011–02–02]
URL: <fyzsem.fjfi.cvut.cz/2002-2003/ Zima02/proc/newton.pdf>.

[7] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, čtvrtý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.