Věda a technika v pozadí
Vznik kráterů
Teorie
Krátery jsou nejrozšířenějším a také nejznámějším typem útvarů nejen na Měsíci, ale i na ostatních tělesech sluneční soustavy. Vznikly při srážkách s jinými kosmickými tělesy s velikostí od prachových zrníček až po velké meteoroidy. Na Zemi takové impaktní (nárazové) krátery najdeme také, ale dnes je jich známo pouze kolem 150 (např. Chicxulubský kráter v Mexiku, Rieský kráter v Německu, Meteor Crater a Zátoka Chesapeake v USA, Manicouagan v Kanadě a Gosses Bluff v Austrálii). Na rozdíl od Měsíce se totiž povrch Země velmi rychle mění, takže skoro všechny krátery už z povrchu zmizely.
Na krátery upozornil italský hvězdář Galileo Galilei v roce 1610 ve spisu Nuncius Sidereus (Hvězdný posel). V roce 1667 se snažil Robert Hooke přijít na podstatu kráterů v díle Micrographia experimentálně. Původ kráterů se snažil objasnit jako procesy, které mají původ v nitru Země (vařením směsi práškového alabastru s vodou), tak i procesy, které působí na planetu z vnějšku (dopady kuliček do směsi cihlářské hlíny a vody). Tím v podstatě vytyčil oba hlavní směry, kterými se dále ubíralo vysvětlování vzniku kráterů. Dlouhou dobu se proto vedly spory o jejich sopečném nebo impaktním původu. K rozhodující změně názorů na původ kráterů na Měsíci došlo až v padesátých letech dvacátého století, zejména po uveřejnění studií Harolda Ureye v roce 1956.
Při dopadu tělesa o typické hmotnosti několika milionů tun a typické rychlosti několika km/s či desítek km/s se uvolní obrovská energie. Ta stačí na to, aby se všechna hmota tělesa okamžitě vypařila a způsobila obrovský výbuch, po kterém zůstane kruhový kráter. Při výbuchu planetky se její hmota prakticky vypaří, ale do okolí kráteru se vyvrhne mnoho hmoty Měsíce samého. Tato vyvržená látka je světlejší než tenká povrchová vrstva, a proto stopy po ní vidíme jako zvláštní světlé "paprsky", které nápadně vycházejí z některých velkých kráterů (např. z kráterů Koperník nebo Tycho). Dnes jsou vidět pouze u "mladých" kráterů, které nejsou starší než miliardu let. U starších kráterů tyto paprsky už působením slunečního větru, meteoritů apod. ztmavly.
Kráter Copernicus.
Zdroj: NASA/HST.
Ohromné množství kráterů, které lze na povrchu Měsíce pozorovat poskytuje skvělou ukázku impaktních struktur. Rozhodujícím kritériem morfologie (rozdělení) kráterů je jejich velikost.
Povrch Merkuru je podobně jako u Měsíce pokrytý krátery a valovými rovinami a je nepochybně také velmi starý. Na Merkuru chybějí útvary obdobné měsíčním mořím, tedy rozsáhlé, tmavé a relativně málo drsné plochy. Povrch Merkuru tvoří pouze pevniny. Mezi velkými krátery a valovými rovinami se nachází poměrně ploché planiny, ve kterých se nachází daleko méně kráterů, na Merkuru je nižší i relativní četnost výskytu velkých kráterů s průměry 20 až 50 km. Další zvláštností Merkurova povrchu jsou táhlé vyvýšeniny, které mohly vzniknout jako výsledek postupného smršťování kůry planety po zchladnutí poměrně velkého železného jádra.
Jednou z příčin vzniku odlišností na povrchu Merkuru by mohlo být asi dvakrát větší tíhové zrychlení na povrchu této planety, než je na Měsíci. To způsobilo po dopadu cizího tělesa vyvržení materiálu a vznik většího množství dalších kráterů. Na Merkuru také jsou viditelné stopy tektonické činnosti obvyklé na Marsu a Měsíci, a také žádné důkazy výrazné vulkanické činnosti. Většina útvarů na povrchu Merkuru má nápadně ostré obrysy, což svědčí o úplné nepřítomnosti erozních vlivů a o vysokém stáří většiny Merkurova povrchu.
Pohled na jižní část Merkuru posetou krátery.
Zdroj: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington. Public domain.
I mezi krátery můžeme najít rekordy. Za největší kráter ve sluneční soustavě je považována pánev Jižní pól – Aitken na Měsíci s průměrem 2500 km a hloubkou 13 km. Pánev vznikla přibližně před 3,8 miliardami let, tedy v počátečních fázích vývoje Měsíce. Objekt, se kterým se Měsíc srazil, musel být tak velký, že nebýt srážky pod malým úhlem, pak by Měsíc zničil. Podobně rozlehlé pánve jsou i na Merkuru. Největší je kruhová deprese Caloris s průměrem 1500 km a s valy vysokými až 3 km. Jedním z nejvíce krátery posetým tělesům patří Jupiterův měsíc Callisto. Dalším zajímavým kráterem je Turgis na Saturnově měsíci Japetu, jehož průměr je v porovnání s předchozími jen 580 km, ale samotný kráter zaujímá 40 % plochy měsíce. Rekordmanem v této oblasti je kráter Rheasilvia na planetce Vesta, který prozkoumala sonda Dawn. Průměr kráteru je 505 km a zaujímá 90 % plochy planetky.
Callisto.
Zdroj: www.nasa.gov.
