Člověk má dvě uši, proto dostává mozek dvě nezávislé informace o zvuku. Z nich si pak na základě intenzity vnímaného zvuku vytváří zvukový prostorový vjem. Zdroj zvuku, který máme přímo před sebou (za sebou), vnímají obě uši stejně silně. Zdroje posunuté doleva nebo doprava vnímají uši s různou intenzitou. Proto při hledání zdroje zvuku natáčíme hlavu tak dlouho, dokud nesměřuje na zdroj a my nevnímáme zvuk oběma ušima stejně intenzivně.
Prostorové slyšení.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Prostorová orientace sluchem je naučená! Mozek si musí zapamatovat, kdy a jak co slyší. Proto je schopen u známých zvuků určit, jestli přicházejí zepředu nebo zezadu – díky tvaru ušních boltců jsou zvuky zepředu deformované jinak než zvuky přicházející zezadu.
Zvuk přichází do každého ucha v jiný okamžik. Tato orientace dobře funguje u ruchů (klepnutí, lusknutí, ...), ale selhává u vysokých frekvencí. Vlnová délka 3 kHz zvuku ve vzduchu (při 20 °C) je 11 cm. Uši jsou 12 - 15 cm od sebe - od této frekvence už nedokážou rozlišit, jestli do nich současně přišla jedna vlna nebo dvě různé vlny současně. Mozek se nedokáže u příliš vysokých frekvencí prostorově orientovat.
Stejně jako u zraku i u sluchu může docházet k různým mylným vjemům a klamům. U prostorového slyšení se můžeme setkat s mylným vnímáním zdroje zvuku např. při sledování monofonní televize. Pokud zavřeme oči, můžeme jasně říci, že zvuk vychází z místa, kde je reproduktor. Pokud budeme ovšem televizi sledovat normálně, přijde nám, že zvuk vychází z úst herce. Jde o sluchový klam.
I když krokodýli nemají ušní boltce, přesto dokáží určit z jakého místa přichází zvuk. Za tuto schopnost krokodýlů může kanál, který vede napříč jejich lebkou a propojuje oba ušní bubínky. Krokodýl tak dokáže srovnat čas, za který dopadne zvuk do pravého a levého ucha. U savců má tuto vlastnost na svědomí skupina neuronů v mozku.
Krokodýl.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Tamar Assaf. Public domain.
