Atmosféra je plynný obal Země, přitahovaný gravitační silou. Téměř veškerá atmosféra se účastní rotace Země. Atmosféra sahá nejméně do výšky deset tisíc kilometrů, je bez výrazné horní hranice a plynule přechází v meziplanetární prostor. Celková hmotnost atmosféry se odhaduje na 5,157 ∙ 1018 kg (milionkrát méně než hmotnost Země). Jako první navrhl metodu k určení výšky atmosféry Alhazen. Jeho metodu použil Johannes Kepler a výšku atmosféry určil na 75 – 112 km. Metoda byla založena na myšlence, že čím vyšší je atmosféra, tím déle musí trvat soumrak.
Modré zabarvení zemské atmosféry ve výšce 402 – 424 km nad povrchem země pořízené na palubě ISS.
Zdroj: www.nasa.gov.
Spodní vrstvy vzduchu jsou stlačovány horními, takže s narůstající výškou nad zemí rapidně ubývá hustoty vzduchu. Mezi zemským povrchem a výškou 5,5 km, bychom navážili 50 % celkové hmotnosti atmosféry a mezi zemí a výškou 36 km se nachází skoro všechna hmota našeho vzdušného obalu, tedy 99 %.
Atmosféra je směsí plynů, vodních kapiček, ledových krystalek a znečišťujících příměsí. Tzv. suchá a čistá atmosféra je tvořena dusíkem (78,1 %), kyslíkem (20,9 %), argonem (0,9 %), oxidem uhličitým, heliem, neonem, metanem, kryptonem, xenonem, ozonem, čpavkem a dalšími prvky. Uvedené složení je stejné až do výšky 90 – 100 km s výjimkou oxidu uhličitého, vodní páry a ozonu. S přibývající výškou nad 100 km ubývá těžších plynů a nejvyšší vrstvy jsou tvořeny především vodíkem.
Objemový podíl oxidu uhličitého, vodní páry, sirovodíku a oxidu siřičitého je proměnlivý. Řídí se denní dobou, teplotou, nadmořskou výškou, vegetací a stavem narušení ekologické rovnováhy. Oxid uhličitý se do ovzduší dostává dýcháním, při fotosyntéze, spalováním látek obsahujících uhlík, sopečnými výbuchy. Významně se podílí na skleníkovém efektu.
