Athanasius Kircher, slavný vzdělaný jezuita, spatřil při pohledu přes silně zvětšující čočku růst na listech mechu černé, rohaté chlapy a na řezu stonkem kapradiny dokonce orly. V jeho výzkumech pokračoval zbožný tyrolský farář Scheiner. Přírodu zkoumal vlastnoručně zhotovenými přístroji. Po jeho smrti našli jeho farníci v pozůstalosti podivnou trubičku, v které byla blecha. Ta však po zvětšení připomínala ďábla.
Bleší skla využívali k pozorování mikrosvěta Nehemiah Grew, Jan Swammerdam a zejména obchodník s látkami, výrobce mikroskopů Antoni van Leeuwenhoek. Jeho přístroje byly nesmírně jednoduché, přesto ve své době neměly konkurenci. Jejich optickou část tvořila jediná čočka zasazená do mosazné destičky, vzorek se umisťoval na hrot před čočku a jeho pozice se dala nastavit dvojicí šroubů. Mikroskop se držel v ruce těsně u oka. Zatímco složitější přístroje ostatních konstruktérů dosahovaly s bídou padesátinásobného zvětšení, Leeuwenhoekovy mikroskopy zvětšovaly až 270krát. Právě to jeho tvůrci umožnilo spatřit do té doby neviděné. Zkoumal snad vše, co bylo možno umístit pod mikroskop – hmyz, krev, zubní povlak, jezerní vodu. Pozoroval bakterie, prvoky, spermie, krvinky, mikroskopické hlísty, vířníky. Tok krve v kapilárách úhoře dokonce roku 1698 osobně demonstroval ruskému carovi Petru Velikému.
Historický mikroskop Roberta Hooka.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Větší zvětšení poskytl mikroskop složený z objektivu a okuláru vložených v kovové trubici. Mezi vynálezce tohoto zdokonaleného mikroskopu se řadí jména spojená s objevem dalekohledu – optikové Hans a Zacharias Jansenové, Robert Hooke, Galileo Galilei a René Descartes, který tento typ mikroskopu poprvé v roce 1637 popsal. První mikroskopy měly řadu vad – zaostřovaly jen na střed zorného pole, okraje zorného pole byly ztmavlé, jejich konstrukce závisela více na náhodě, než na vědeckém podkladě. Až v roce 1869 začala spolupráce vynikajícího brusiče čoček Karla Zeisse a mladého profesora fyziky Ernsta Abbeho. Společně se jim podařilo sestavit základní optické rovnice mikroskopu a pomocí nich sestrojit v té době nejlepší mikroskopy na světě. Další zdokonalení mikroskopu přinesl usilovný výzkum Otto Schotta, který ve spolupráci s Abbem a Zeissem zdokonaloval sklo.
Mikroskop se skládá ze dvou spojných částí. Objektiv, vytváří skutečný, zvětšený a převrácený obraz blízkých předmětů. Druhá čočka, bližší k oku, okulár dále zvětšuje obraz vytvořený objektivem. Celkové zvětšení je rovno součinu zvětšení objektivu a okuláru. Kvalitní mikroskopy mají objektiv i okulár ze soustavy čoček a umožňují až 2000násobné zvětšení bez zkreslení. V roce 1872 Ernst Abbé ukázal, že mikroskopem nelze pozorovat předměty menší, než je vlnová délka použitého světla.
Princip vzniku obrazu lupou.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Aby při pozorování mikroskopem nepřicházelo do oka rušivé postranní světlo, jsou objektiv a okulár umístěny na koncích trubice zvané tubus, která má začerněné vnitřní stěny. Tubus je držen stativem. Pozorovaný předmět se dává na podložnou desku s otvorem, pod nímž je umístěno osvětlovací zařízení. Obraz je možno zaostřovat pomocí šroubu, kterým se mění vzdálenost objektivu od předmětu. Při zobrazování jemné struktury a velmi malých předmětů vznikají značné ohybové jevy, které poprvé popsal Ernest Abbé.
Současný mikroskop.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
V roce 1911 C. Reichert sestrojil fluorescenční mikroskop s UV excitací. V roce 1935 F. Zernick objevil fázový kontrast, za což byl v roce 1953 odměněn Nobelovou cenou. Od 60. let minulého století se používá videomikroskopie.
