Lidské oko a mozek nedokáže od sebe odlišit dva obrazy, jestliže od světelného podnětu po vyhodnocení informace nervovým systémem uplyne určitá doba (zpoždění), která činí zhruba jednu šestnáctinu sekundy. Tato vlastnost se nazývá setrvačnost oka a umožňuje nám vnímat posloupnost jednotlivých obrázků jako souvislý děj. Iluze pohybu vzniká v mozku. Je to tím, že naše smysly a centrální nervová soustava mají určitou setrvačnost. Tato vlastnost oka může být nebezpečná například při prudkém vjezdu z osvětlené krajiny do mnohem temnějšího prostředí cesty vedoucí lesem a opačně, nebo při oslnění jiným vozidlem.
Na principu setrvačnosti oka je založeno televizní vysílání. Podle současných norem je jeden televizní snímek tvořen 625 řádky a za sekundu se vytvoří 25 snímků. Frekvence 25 snímků za sekundu je ale nedostatečná, obraz bychom vnímali jako blikající, blikání by se zvláště nepříjemně projevilo při pohybech oka nebo hlavy a při delším sledování by vyvolalo únavu zraku. Proto se místo 25 snímků vysílá i reprodukuje 50 tzv. půlsnímků za sekundu. Počet snímků za sekundu se nazývá snímková frekvence, její jednotkou je fps (frames per seconds) nebo Hz. Je to frekvence s jakou zobrazovací zařízení zobrazuje jednotlivé snímky. Při převodu filmu na televizní signál se používají dva systémy. Systém PAL používá frekvenci 50 Hz a systém NTSC má frekvenci 60 Hz. U televizí s označením „stoherzová“ to neznamená počet snímků za vteřinu, ale počet impulzů, které vydá za vteřinu. Vysílá-li tedy v PAL (50 Hz), každý půlsnímek vyšle dvakrát za sebou. Výsledným efektem je dojem menšího blikání obrazu než u 50Hz televizoru. Impulsní frekvence novějších televizorů v posledních letech vzrostly až na 800 Hz.
V dobách němého filmu byla frekvence promítání 16 obrázků za sekundu, proto při dnešní produkci starého filmu nám herci v těchto filmech připadají hodně pohybliví, horečnatě činorodí, jejich pohyby jsou rychlé trhavé a směšné. Ve skutečnosti je to jen důsledek zrychlení, které vznikne u filmů snímaných s frekvencí 16 obrázků za sekundu a promítaných s frekvencí 25 snímků z sekundu.
Ukázka z filmu Liberty z roku 1929.
Někdy se animované filmy točí s poloviční frekvencí a každý snímek se promítne dvakrát. Hodnotou snímkové frekvence se např. hodnotí obrazová odezva a plynulost grafiky u počítačových her na konkrétním počítači. Jako minimální hodnota pro plynulou grafiku (při které lidské oko nerozezná jednotlivé obrazy) se bere 30 fps, zhruba 60 fps se bere jako naprosto dostatečné pro bezproblémový chod hry.
Někteří korýši a dospělá stádia hmyzu mají složené oko, které velmi nedokonale vnímá přechod pozorovaného objektu z jednoho očka do druhého. To umožňuje vnímat více impulzů a lépe a včas na pohyb reagovat. Počet impulzů za sekundu je druhově závislý a pohybuje se mezi 8 a 200 fps (např. u včel), nejběžnější hodnota je mezi 60 a 120 fps (pro srovnání u člověka je to kolem 60). Hmyzu tak pohyb většinově připadá pomalejší než lidem. Tato hodnota udává při kolika impulzech za sekundu je pohyb vnímán jako plynulý.
Holub.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Tristan Ferne. Under Creative Commons.Holub má na obou stranách hlavy oči a jeho zorné pole se blíží 340°. Protože létá velkou rychlostí, musí zpracovat vizuální vjemy třikrát rychleji než člověk. Holub dívající se na film promítaný rychlostí 24 snímků za sekundu jej vnímá jako sled jednotlivých obrázků. Aby je vnímal jako pohyblivý film, potřeboval by jich nejméně 75. Proto se nám zdá, že holubi před blížícím se autem vzlétají ze země až na poslední chvíli: jim auto připadá mnohem pomalejší.
Pokud by měl lidský zrak takovou schopnost vnímání změn jako například včela, pozoroval by v kině – promítání nepohyblivých, téměř stejných ozvučených obrázků. V televizi by pak pozoroval jen světlý pruh zobrazujících části nehybných obrazů, který by se pravidelně pohyboval po obrazovce shora dolů.
