Teorie
Vše začíná v ústech, která obsahují zuby, jazyk a slinné žlázy. Zuby zajišťují mechanické zpracování potravy, jazyk její ochutnání (pomocí chuťových pohárků) a slinné žlázy její rozklad na škrob a mucin (hlen, který zajišťuje spojení potravy).
Trávící soustava.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Mariana Ruiz. Public domain.
Pak rozmělněná a zvlhčená potrava postupuje do hltanu a dále do jícnu. Aby potrava nešla do hrtanu, tak se pokaždém polknutí zavře hrtanová příklopka. Jinak by hrozilo vdechnutí potravy a udušení. Jícen je 25 – 32 cm dlouhá trubice s průměrem 2,5 cm, který rytmickými pohyby posouvá potravu do žaludku. V žaludku, který se nachází na levé straně pod brániční klenbou), se trávící trubice rozšiřuje na objem 1 až 2 litry a probíhá tu mechanické a chemické trávení. Mechanickými stahy žaludku a působením kysliny chlorovodíkové, enzymy pepsinu, chymozinu a lipázy vzniká trávenina. Z žaludku putuje natrávenina do tenkého střeva, které má průměr 3 cm a délku 3 až 6 m, a dochází tu ke konečnému natrávení potravy a vstřebání většiny živin. V tenkém střevě probíhá trávení pomocí střevní šťávy, šťávy slinivky břišní a žluči. Poslední fází trávícího systému je tlusté střevo, které slouží k zahušťování potravy a vstřebání zbylé vody, solí a vitamínů. Díky usídleným bakteriím tu probíhají kvasné a hnilobné procesy a také vstřebání některých vitamínů. Tlusté střevo se plní 4 až 8 hodin po příjmu potravy a vyprazdňuje asi po 18 hodinách v podobě stolice, kterou tvoří nestravitelné zbytky potravy, voda, anorganické látky, produkty rozkladu žlučových barviv, odumřelé bakterie a produkty jejich metabolismu.
Produkty trávení potují do záchodu a odtud do kanalizace. Podívejme se podrobněji na historii té plzeňské. Odpadní vody se dříve odváděly z vnitřního města stružkami – nezakrytými, nebo tvořenými zakrytým kamenným korytem – nazývanými v dobových pramenech rejnky. V dobových pramenech je zmíněná rejnka, která odváděla odpadní vodu z čísla 1 v Sedláčkově ulici ve 14. století. Sloužily zřejmě k odvádění čistších odpadních vod, tuhý odpad ze záchodů se ukládal do jímek nebo studní, které už nesloužily svému účelu.
V dalších stoletích se kanalizace stavěla jen podle náhodné potřeby. Velkou zásluhu na postupné kanalizaci vnitřního města měl od roku 1827 Martin Kopecký. Otevřené vodoteče v ulicích nechal nahradit zaklenutými stokami vedenými středem ulic. Tzv. chrliče vody na střechách domů dal nahradit okapními svody. Postupně a nahodile vznikaly odpadní stoky i v okrajových částech města. Odpadní voda se nečistila, rovnou se odváděla do řek. V roce 1890 byl schválen projekt moderní kanalizace, podle něhož byla v následujících letech postavena nová uliční stoková síť. Základní parametry stoky byly voleny tak velkoryse, že vyhovují i dnešním potřebám. Mimo jiné byly převzaty německé normy pro domovní kanalizaci, které byly doplněné a zdokonalené a jejich používání přísně kontrolováno. Plzeňská městská kanalizace tak dosáhla vyského stupně dokonalosti a řada dalších měst přejala její kanalizační předpisy. Čistička odpadních vod, o jejímž projektu se uvažovalo od roku 1923, byl dokončen až v roce 1964.
