Představme si motorovou loďku, která pluje po hladině řeky z jednoho břehu na druhý. Vzhledem k břehům řeky koná loďka dva pohyby současně: je unášena proudem a poháněna motorem.
Skládání vektorů rychlosti v proudu vody.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Označme rychlost proudu vzhledem k břehu v1, rychlost loďky vzhledem k břehu v2. Jestliže rychlosti v1 a v2 mají různý směr, pak výslednou rychlost v loďky vzhledem k břehům řeky dostaneme složením rychlostí v1 a v2 pomocí vektorového rovnoběžníku.
V klasické mechanice platí tzv. princip nezávislosti pohybů (princip superpozice): koná–li hmotný bod současně dva a více pohybů, je jeho výsledná poloha taková, jako kdyby konal tyto pohyby po sobě, a to v libovolném pořadí. Tohoto principu využíváme při studiu pohybů, které můžeme rozložit na několik současně probíhajících pohybů.
Galileo Galilei.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Pavel Trnka. Under Creative Commons.
Dříve byl tento zákon velmi těžko chápán. Aristoteles se domníval, že se země nemůže otáčet, že musí být v klidu, jinak by se stalo, že by těleso volně spuštěné nepadalo svisle dolů, ale spadlo by stranou, protože by se zeměkoule otočila. Tento problém zkoumal i Galileo Galilei v Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo, Tolemaico e Copernicano, kde píše v řeči Sagreda: “Uzavřete se s nějakým přítelem do místnosti co možná veliké v podpalubí nějaké lodi. Opatřte si sem mušky, motýly a podobnou létavou havěť. Budiž zde též velká nádoba s vodou a rybka v ní. Zavěste dále nahoře nějaké vědérko, z něhož by kapala voda do jiné úzkohrdlé nádoby dole stojící. Pozorujte bedlivě, pokud loď jest v klidu, jak ona zvířátka létají stejnou rychlostí na všechny strany místnosti. Ryby, jak bude vidno, poplavou stejně ve všech směrech a kapky budou všechny padati do nádoby dole postavené. Hodíte–li příteli nějaký předmět, nebude třeba činiti to v jednom směru prudčeji, než v druhém, budou–li vzdálenosti stejné. Skočíte–li rovnýma nohama, doskočíte na všechny strany stejně daleko. Pohybuje–li se nyní loď libovolnou rychlostí, v žádném z těchto úkazů nepostřehnete nejmenší změny, bude–li jen pohyb rovnoměrný a nebude sem tam kolísati – z čehož nepoznáte zda loď pluje či stojí.” (upraveno podle [MAŠKA, O. Přehled fysiky. 2. vydání. Brno: 1928.]).
Dalším, který zkoumal skládání pohybů, byl jezuita Pierre Gassendi, který popsal zajímavý jev: když jezdec jedoucí na koni vyhodí kámen nad sebe, tak ho chytí zpět do ruky. Vysvětlení bylo v té době nemožné. Gassendi rozložil pohyb na svislý a vodorovný a svoje tvrzení dokázal dalším pokusem, kdy nechal padat kámen těsně u stožáru plující lodi. Kámen dopadl těsně u stožáru (jak předpokládal) a ne za něj (jak předpokládali jeho vrstevníci a předchůdci).
