První skutečnou plavbu s parním člunem podnikl markýz Claude de Jouffroy 15. července 1783 na řece Saoně z Lyonu k ostrovu Barlecu. Jeho žádost na udělení patentu na 30 let byla vládou odmítnuta. Poté Jouffroy dalších pokusů zanechal. Ani dalším pokračovatelům, tentokrát Američanům, se nevedlo lépe. William Henry dal v roce 1763 postavit člun s lopatkovým kolem na zádi a poháněný ohňovým strojem. Zkušební plavby se nepovedly. O dvacetpět let později John Fitch postavil několik parních člunů, které sice fungovaly, ale pro nedostatek kapitálu musel dalších pokusů zanechat. V roce 1784 postavil James Rumsey parní člun pro George Washingtona. Finance ho sice až tolik netrápily, ale uprostřed zkoušek nového člunu ho v roce 1792 ranila mrtvice.
Na jaře 1803 postavil se svým přítelem Robert Fulton parní člun. Při zkoušce na Seině se zlomil na dvě části, ale Fultona to neodradilo. Postavil člun nový, 20 m dlouhý. Zkušební jízda Fultona neuspokojila, loď jela rychlostí jen 6 km/h. V roce 1806 se Fulton vrátil do Spojených států, postavil tu novou loď pojmenovanou Claremont a 17. srpna 1807 podnikl první zkušební plavbu. Ta dopadla velmi dobře; loď urazila asi 260 km z New Yorku do Alany za 32 hodin i přes prudký protivítr. Od dalšího roku byla zřízena pravidelná parolodní doprava.
Parník Claremont.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Samuel Ward Stanton. Public domain.
Do té doby byly všechny parníky kolesové. Lodní šroub známý již od doby Archimeda se začal používat od začátku 19. století. Vynálezců spojených s lodním šroubem je řada. V Evropě lze za průkopníka považovat Josefa Ressela, který použil Archimedovu spirálu v zadní části lodi jako nejlepší způsob pohonu lodí. Parní lodě postupně začaly vytlačovat plachetnice. Stavěly se stále větší a rychlejší. Zavedením vysokých tlaků páry docházelo k vibracím parního stroje a tím i celé lodi, proto musela být rychlost pohybu parních lodí omezena. Dalším pohonem byla parní turbína.
