Altostratus je šedavá nebo modravá oblačná plocha nebo vrstva s vláknitou či žebrovitou strukturou, popř. i bez patrné struktury. Její tloušťka je dost proměnlivá od 0,6 km do 1,5 km. Často pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá místy tak tenký, že jím prosvítá Slunce nebo Měsíc, ale předměty na zemi již nevrhají stín. U altostratu se nevyskytují halové jevy. Altostratus je smíšeným oblakem, méně často vodním oblakem, zasahuje do středního patra, někdy však zasahuje i do vysokého patra. Mohou z něj vypadávat srážky, které se v letním období většinou vypaří předtím než dosáhnou povrchu. Pokud tyto srážky ale dosáhnou zemského povrchu, jde pak většinou o déšť, sníh nebo padání krupek trvalejšího charakteru. Altostratus se vytváří zejména v oblačných systémech teplých front a studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením výkluzných pohybů teplého vzduchu. Často ale také vzniká transformací z oblačnosti typu cirrostratus, altocumulus, nimbostratus a cumulonimbus.
Altostratus.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Nimbostratus je dešťový oblak tvořící tmavou šedou až černou jednotvárnou vrstvu nebo plochu zahalující celou oblohu, který má vlivem vypadávání více či méně trvalých, stejnoměrných a někdy i poměrně intenzívních srážek matný rozplývavý vzhled. Oblačnost je tak hustá, že poloha Slunce je nepatrná. Pod vrstvou této oblačnosti se často vyskytuje nízká oblačnost typu Stratus fractus (roztrhaná sloha). Nimbostratus mívá často značný vertikální rozsah, nejčastěji 5 – 10 km. Je typickým smíšeným srážkovým oblakem vyskytujícím se na teplých frontách a studené frontě prvního (ale i druhého) typu i na okluzních frontách. Může se však vyskytovat v oblasti výškových tlakových níží a v brázdách nižšího tlaku vzduchu. Také vzniká transformací z jiných typů oblaků, zejména rozpadem cumulonimbu nebo z altocumulu, altostratu, stratocumulu i cumulu.
Nimbostratus.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Cumulus je osamocený kyprý a hustý oblak s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjecí se směrem vzhůru v podobě kup, kopolí a věží. Je–li ozářen Sluncem, je až zářivě bílý, základna oblaku však může být i velmi tmavá, obvykle však šedá a téměř vždy vodorovná.
Cumulus.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Tyto oblaky mají základnu téměř vždy v patře nízkých oblaků, ale můžou v rámci svého vertikálního vývoje zasahovat svými vrcholky až do patra vysoké oblačnosti. Cumulus je oblakem vodním, v případě velkého vertikálního rozsahu ale často smíšeným. Je to nesrážkový oblak, i když z mohutných cumulů můžou vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk (zejména v tropech a při rozpadu oblaku). Dalším vývojem kumulu směrem vzhůru může vzniknou bouřkový oblak Cumulonimbus. Oblaky typu cumulus a cumulonimbus se označují jako tzv. konvekční oblaky, protože se vytvářejí vždy a pouze konvekcí (vertikálními pohyby).
Podle své výšky se kumuly rozdělují obvykle do třech stadií: humilis, mediocris a congestus. Ještě se objevuje roztrhaný kumulus (Cumulus fractus), který má tvar malých oblaků s roztrhanými okraji. Cumulus humilis je nízký oblak, u kterého je zdánlivý poměr vertikálního rozsahu k vodorovnému rozměru přibližně 1:1 nebo menší. Tyto nízké oblaky mají většinou světlejší základny (záleží na tom, kde má polohu Slunce) a nejsou spojeny se žádnými srážkami, stejně jako typ mediocris. Cumulus mediocris je 1,5krát až 2krát vyšší než rozsáhlý ve vodorovném směru. Tento oblak již má vždy tmavou základnu, nevypadávají z něho srážky. Cumulus congestus (věžovitý) je vyšší konvekční oblak typu Cumulus. Tento oblak má již hodně tmavou základnu a mohou z něho ojediněle vypadávat i slabé přeháňky. Při dostatečně intenzívní konvekci pozorujeme přetvoření tohoto oblaku v bouřkový oblak. Cumuly typu congestus se projevují tím, že mají tendenci spojovat se do větších celků. Jejich vrcholy mají oslnivě bílou barvu.
Nejzajímavějším oblakem je bouřkový oblak typu Cumulonimbus. Je to svisle velice rozvinutý oblak (v létě v rozmezí 7 – 12 km, v zimě pak obvykle téměř vždy pod 5 km) s velmi tmavou základnou a v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, popř. vláknitá nebo žebrovitá, a téměř vždy zploštělá. Tato vrchní část se rozšiřuje do podoby vějíře, kovadliny nebo širokého chocholu. Cumulonimbus má základnu v nízkém patře, svým vrcholem zasahuje do vysokého patra oblaků a často také nad hladinu konce troposféry (za tzv. troposférickou inverzi). Nad naším územím dosahuje tento oblak nejčastěji výšek 7 – 9 km, největší výška oblaku na našem území dosáhla až 16 km (v tzv. supercele). V tropických oblastech mají tyto oblaky větší vertikální rozsah, a to až do výšek 20 km. Pod základnou takto mohutného oblaku se často objevují i roztrhané oblaky, které mohou ale nemusí s oblakem souviset.
Cumulonimbus.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Cumulonimbus je smíšeným oblakem, který vzniká působením intenzívní konvekce nejčastěji na studených frontách, podstatně méně často i na teplých frontách (tzv. noční bouřky), popř. transformací z oblaků jiných druhů (zejména z Ac, As, Ns, Sc a Cu). Na cumulonimbus jsou vázány bouřky, ale může existovat, aniž bouřka vznikne (zejména v zimní polovině roku). Pro elektrickou strukturu oblaku je charakteristické, že se centrum záporného náboje soustřeďuje v dolní části oblaku a v horní části je naopak kladný náboj. Existuje i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je vázáno na vypadávání srážek.
Cumulonimbus působí často ponurým, hrozivým a strach vzbuzujícím dojmem, zvláště když je spojen se silným hřměním, blesky a intenzívními srážkami i v podobě krup (v našich zeměpisných šířkách se krupobití váže přibližně na každou osmou bouřku). Intenzita srážek může být při bouřkové přeháňce velice intenzívní, může dosáhnout intenzity průtrže mračen, která je vázána pouze na tento typ oblačnosti. Dalším projevem silných bouřek nebo oblačnosti cumulonimbu je nárazovitý vítr, který může dosáhnout obrovských rychlostí (např. vichřice) a způsobit veliké škody ve spojení se silnými přeháňkami a jinými projevy. Výstupné proudy v cumulonimbu dosahují rychlostí až několika desítek km/h. Intenzívní turbulence, námraza, elektrické výboje a kroupy často velkých rozměrů představují značné nebezpečí pro letecký provoz. Vrchní části tohoto oblaku se projevuje velice nízkými teplotami, které mohou při protržení troposféry klesnout v ojedinělých případech až k –80 °C. Cumulonimby se také vyskytují v tropických cyklónách, hurikánech, blizzardech apod.
Cumulonimbus z pohledu ISS.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Cumulonimby dokáží nasbírat i sedm set tisíc tun vzduchu za jedinou sekundu a k tomu přiberou ještě devět tisíc tun páry. To také znamená, že pak mohou "vyprodukovat" až čtyři tisíce tun vody nebo ledu za sekundu, což je více než polovina průtoku Niagarských vodopádů za stejnou dobu. Tyto mraky zabírají rozdílně velkou plochu. Mohou pokrývat jen několik stovek, ale i více než dva tisíce kilometrů. Cumulonimbus tak může být jediným mrakem, který je schopen naráz překrýt celou Evropu.
