Ve vyšších zeměpisných šířkách při polohách slunce blízko pod obzorem, kdy zemský povrch a nižší vrstvy atmosféry jsou již ve stínu, lze pozorovat tzv. perleťová oblaka. Je to vzácný druh tenkých oblaků vyskytujících se ve velkých výškách kolem 20 – 30 km, tedy již ve stratosféře. Tato vrstva atmosféry leží nad vrstvou, v níž se utváří počasí a kde běžné oblaky zasahují nejvýše do 10 – 12 km.
Na základě výrazné irizace se předpokládá, že jsou složeny převážně z malých, silně přechlazených vodních kapiček. Jejich perleťový jas se projevuje nejvýrazněji jsou–li na soumračné obloze ještě osvětlovány paprsky již zapadlého Slunce, nebo ráno po východu Slunce. U nás perleťové oblaky spatřit nemůžeme, patří ke vzácným úkazům pozorovaným nejčastěji poblíž hornatých oblastí Skandinávie při rychlém vzdušném proudění, na Aljašce a v severní Kanadě.
Odlišným úkazem jsou tzv. noční svítící neboli stříbřité oblaky (angl. zkratka ncl), které byly poprvé pozorovány v roce 1885. Mají vzhled stříbřitě šedých závojů, často s modravým nádechem na tmavém pozadí noční oblohy. Noční svítící oblaky mohou připomínat i běžné oblaky, které může zvýraznit například svit Měsíce.
Tyto velmi tenké oblaky představují velmi zvláštní typ oblačnosti vyskytující se v horní části mezosféry ve výškách 70 – 90 km, přesněji v mezopauze. Je to vůbec nejchladnější část zemské atmosféry. Její teplota v polárních oblastech není celý rok stejná. Pouze v období několika týdnů se středem krátce po letním slunovratu je zde paradoxně teplota nejnižší a klesá až pod –130°C a pouze za těchto podmínek se mohou noční svítící oblaky tvořit.
Noční svítící oblaky lze pozorovat ve středních a vyšších zeměpisných šířkách v letních měsících, na naší polokouli od poloviny května do poloviny srpna, hlavní doba výskytu ale spadá na červen a červenec. Noční svítící oblaky se objevují v době, kdy je sluneční kotouč asi 6 – 16° pod obzorem a to mezi severozápadním a severovýchodním obzorem. Noční svítící oblaky se dají pozorovat jen těsně nad obzorem, obvykle ne výše než 15 – 20°.
Oblaky tohoto typu se nevyskytují pouze v blízkosti pásma odkud jsou hlášena pozorování (50 – 65° severní a jižní zeměpisné šířky), ale v letním období se tvoří nad celou polární oblastí – užívá se pro ně pojem polární mezosférické oblaky (angl. zkratka PMC). Noční svítící oblaky jsou tedy zřejmě jen viditelnou částí mezosférické oblačnosti. Důvod, proč nebývají tyto oblaky pozorovatelné i z míst blíže pólům je skutečnost, že v období výskytu mezosférické oblačnosti je v těchto oblastech příliš světlá obloha nebo polární den. Mimo toto období mezosférická oblačnost mizí a situace se opakuje o půl roku později v polárních oblastech na opačné polokouli.
O původu tohoto jevu existují dvě hypotézy. Podle první z nich se jedná o shluky částic zejména vulkanického nebo kosmického prachu, druhá předpokládá, že se skládají z ledových částic vzniklých z vodní páry, která se v těchto výškách vytvořila fotochemickou reakcí (syntézou kyslíku a vodíku). Pokles teploty a vznik oblačnosti v mezosféře je podmíněn sezónními změnami proudění a oblačnost se zde může tvořit přesto, že jde o velmi suchou část atmosféry. Částečky ledu tu vznikají jednak díky přenosu malého množství vodních par z nižší části atmosféry a zároveň také díky vzniku molekul vody přímo v mezosféře – zřejmě štěpením metanu slunečním zářením. Mechanismus vzniku těchto oblaků ale není zatím dostatečně objasněn.
Umělé oblaky vznikají v důsledku lidské činnosti. Řadíme mezi ně oblaky vytvářející se nad komíny průmyslových komplexů, chladícími věžemi, při požárech, jaderných výbuších, kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o místní oblačnost, která se vyskytuje jen v určité lokalině nad plochou o velikosti několika km2 do několika desítek km2.
Radioaktivní oblaky vzniklé při jaderných výbuších vystupují do velkých výšek. Kromě produktů radioaktivního rozpadu obsahují i vodní, prachové a půdní částice. Po učitou dobu se udržují v atmosféře a mohou být prouděním odnášeny do velké vzdálenosti. Pak mohou vypadávat samotné nebo s radioaktivním deštěm.
Kondenzační pruhy vznikají ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadly nebo raketami v horní troposféře a ve spodní stratosféře. Těsně po svém vzniku mají tvar tenkých, bílých pruhů širokých 5 až 10 m. Postupně se rozšiřují a vytvářejí rozsáhlé vláknité nebo vločkovité oblaky. Vhodná vrstva ke vzniku kondenzačních pruhů bývá široká jen asi 2 km. Kondenzační pruhy vznikají z vodní páry a kondenzačních nebo ledových jader, která dodávají letadla a rakety do ovzduší.
Kondenzační pruhy.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
