Teorie
Stroboskopická metoda pozorování jevů spočívá v přerušování osvětlení pohybujícího se tělesa, tak že těleso pozorujeme jen v určitých zcela krátkých okamžicích. Zrakový vjem nezaniká s podrážděním sítnice současně, ale průměrně asi o jednu třetinu sekundy později, proto se v mozku vytváří obrazy pohybujícího se tělesa v několika fázích současně. Podle frekvence stroboskopického osvětlení můžeme soudit na tvar a pohyb tělesa, na jeho rychlost a ostatní veličiny. Zdrojem přerušovaného světla mohou být např. zářivky a výbojky, protože v nich dochází k neustálému přerušování výboje, při normalizované frekvenci 50 Hz je to stokrát za sekundu. Pokud toto světlo bude svítit na periodický děj, pak budeme vnímat jen určité fáze pohybu.
Poprvé tento jev popsali v roce 1836 Joseph Plateau a Simon Stampfer, nezávisle na nich Christian Doppler v roce 1845. Stroboskopickou metodu pozorování velmi rychlých jevů zdokonalili Ernst Mach a Ludwig Boltzman v roce 1870.
Známým příkladem stroboskopického efektu jsou klasické obrazovky, v nichž se obraz tvoří s určitou frekvencí. Pokud budeme obrazovku snímat kamerou, která tvoří snímky s jinou frekvencí, zachytíme blikající obrazovku – tedy jen některé fáze pohybu. Obdobně při snímání např. otáčejícího se kola automobilu jedoucího dopředu se nám může zdát, že se pohybuje dopředu, že stojí, že se otáčí pozpátku – tzv. wagon-wheel effect. Vše závisí na poměru frekvencí.
