Základní modul ruské kosmické stanice Mir (rusky Мир, čili „svět“ nebo „mír“) byl 19. února 1986 vypuštěný nosnou raketou Proton–K z kosmodromu Bajkonur. Postupnými manévry vlastních korekčních motorů dosáhl během několika týdnů operační dráhy ve výšce 340 až 360 km.
Konstruktéři předpokládali, že životnost základního bloku bude přibližně pět let a že v průběhu dvou až tří let se k němu připojí zbývající moduly. Po uplynutí garanční doby se měla na oběžnou dráhu vydat další, dokonalejší stanice Mir–2. Nejen technické, ale především ekonomické problémy však nakonec vedly k tomu, že poslední z plánovaných šesti modulů vzlétl do vesmíru teprve v roce 1996, tedy deset let po vypuštění první části stanice.
Mir pohledem z STS-81.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: NASA. Public domain.
První posádka na Miru bydlela od roku 1987. Od té doby byl nepřetržitě obydlen. S rozpadem sovětského svazu roku 1989 skončila studená válka a objevila se možnost spolupráce obou kosmických velmocí. Vládu USA k tomu nevedly jen technologické důvody. S rozpadem SSSR šla ruku v ruce i hospodářská krize a hrozil kolaps kosmického průmyslu. To by pro řadu vynikajících raketových odborníků znamenalo ztrátu zaměstnání. A tito lidé by se mohli dát do služeb "teroristických" zemí, potenciálně nebezpečných západnímu světu. Mezinárodní společenství mohlo firmám bývalého SSSR poskytnout nové zakázky, a tím oddálit jejich bankrot do doby, než se (jak se tehdy soudilo) ruské hospodářství dostane z nejhoršího.
Prvním krokem byla dohoda o nákupu modifikovaných transportních lodí Sojuz jako "záchranných člunů" pro kosmickou stanici. Na to navázala dohoda o letech amerických astronautů na Mir, při kterých měli Američané získat zkušenosti s dlouhodobým pobytem člověka ve beztížném stavu a zároveň ověřit řadu zařízení a technologických postupů pro budoucí kosmickou stanici.
Nakonec Mir přesluhoval třikrát déle než bylo původně plánováno. Ke konci s ním už bylo tolik problémů, že se ruský parlament rozhodl výzkum na Miru ukončit. Kdyby byl Mir opuštěn byl by zdrojem kosmického smetí. Bylo tedy nutné ho zničit. 27. srpna 1999 Mir opustili jeho poslední obyvatelé, odlétli na Sojuzu TM–29. Přes sliby Rosaviakosmosu se však likvidace Miru odsouvala i nadále a protesty proti jeho likvidaci pokračovaly. Jedinou reálnou alternativou jak se ho zbavit bylo nechat ho shořet v hustých vrstvách atmosféry.
Samovolný zánik nepřipadal v úvahu, protože kosmická stanice obíhala po dráze se sklonem 51,6° k rovníku a přelétala oblasti, v nichž jsou soustředěny více než dvě třetiny lidské populace. Při pádu trosek na zemský povrch by byly ohroženy lidské životy i majetek. Přitom dlouhodobá předpověď místa pádu je téměř nemožná a stanice mohla spadnout kdekoliv mezi 51,6° severní a jižní šířky. V prosinci 2000 se začaly systémy stanice hroutit. Vypadl hlavní řídicí počítač, a teprve druhý den se podařilo obnovit plnou kontrolu nad komplexem. Není proto divu, že nakonec vláda Ruské federace přistoupila k razantnímu kroku: 30. prosince 2000 vydala vládní nařízení č. 1035, jímž přikázala organizaci Rosaviakosmos, aby zajistila bezpečné svedení komplexu z oběžné dráhy.
Během života Miru došlo k několika nehodám. Třeba 25. července 1997 se ke stanici přibližovala nákladní loď Progress, která dopravovala na Mir zásoby. Došlo však k chybě a loď narazila do vědeckého modulu Spektr. Došlo k přerušení dodávky elektřiny, světla zhasla a začal unikat kyslík. Kosmonautům trvalo dlouhé hodiny, než se jim podařilo kritickou situaci dostat pod kontrolu. Oba kosmonauté přežili nehodu ve zdraví.
